Datum: 11.05.2020
Při najetí myši na obrázek nebo video se zobrazí konkrétní popisek včetně autora či zdroje.
Klikněte na obrázek pro zobrazení v originální velikosti.
Riegrova a Kamenického stezka u Semil
Vítejte u dalšího tipu na výlet! Dnes Vás pozvu do nádherné přírodní rezervace „Údolí Jizery“ mezi městy Železný Brod a Semily. V této části toku vytvořila řeka Jizera za milióny let hluboké a poměrně úzké skalní údolí, jímž již od roku 1909 prochází Riegrova stezka. Tato legendární (a dnes i naučná) 3,5 km dlouhá červeně značená trasa vede z Podspálova (části vesničky Spálov - součást města Semily) a prochází celou rezervací (jejíž součástí je i přírodní památka Galerie), podél pravého břehu Jizery až do semilské čtvrti Bítouchov. Na trase najdeme mnoho přírodních i technických zajímavostí. Zpět do Podspálova pak vede v délce 5 km po horním okraji údolí žlutě a modře značená Kamenického stezka, která zase nabízí několik pěkných vyhlídek nejen do údolí řeky Jizery.
Historie a stavba Riegrovy stezky:
Ještě v první polovině 19.století bylo údolí Jizery mezi Semily a Železným Brodem mnohem divočejší a těžce přístupné než dnes. Teprve mezi lety 1856-1859 tu byla vybudována nad levým břehem řeky nejnáročnější část tratě Pardubicko-Liberecké jízdní dráhy, která místní složitý terén překonává čtyřmi tunely v celkové délce 743 m. Tento počin však znamenal i postupný zvýšený zájem o toto údolí různými odvážlivci a dobrodruhy.
Jako první protnula divoké a skalnaté údolí Jizery
v letech 1856-1859 stavba železniční tratě se čtyřmi tunely
Myšlenka zpřístupnit jej i běžným výletníkům je poprvé probírána členy semilského Okrašlovacího spolku roku 1901. Stezka, která by tudy vedla však vyžadovala velké terénní úpravy a složité práce ve skalách a to bylo tehdy nad možnosti spolku. Stejně tak chtěl zřídit stezku i v roce 1903 nově založený železnobrodský Klub českých turistů. Ten však již zaznamenal jistý úspěch, když roku 1905 otevřel první část stezky z Železného Brodu na Podspálov, který však za časů první republiky kvůli výstavbě podspálovské silnice zanikl.
Portrét Františka Ladislava Riegra
Všechna úskalí s výstavou stezky překonal až semilský odbor Klubu českých turistů. Ten založil roku 1909 okresní hejtman v Semilech Antonín Böhm (1865-1945) společně s učitelem a rodákem ze Železného Brodu Emilem Kalfusem. Rozhodnutí o výstavbě stezky padlo v květnu toho roku na výborové schůzi spolku. A záhy také bylo rozhodnuto, že stezka ponese jméno slavného a významného semilského rodáka Dr. Františka Ladislava Riegra (1818-1903).
Projekt trasy Riegrovy stezky vytýčil tehdejší železnobrodský cestmistr František Kousal a vedoucím stavitelem byl Karel Kryka. Práce napříč celým skalnatým údolím byly velmi náročné. V Podspálově vznikla lávka přes Jizerskou Kamenici (žádné Podspálovské mosty ani silnice ještě neexistovaly), v jedné ze skal uprostřed údolí musel být vyražen dvanáctimetrový tunel a vyvrcholením celé trasy pak byla 77 metrů dlouhá vysutá lávka (Galerie) umístěná na zazděných kolejnicích nad tokem Jizery v úzké skalní průrvě na začátku údolí v Bítouchově. Dle dochovaných zpráv bylo při celkem 2 053 ranách na stavbě vystříleno 304 kg dynamitu.
Stavba Riegrovy stezky trvala 3 měsíce (!) a k jejímu slavnostnímu otevření došlo dne 10.října 1909 za účasti mnoha významných hostí a osobností. Jednatel železnobrodského KČT Josef Fousek pak vše okomentoval slovy: „Důležitost a krása stezky oceněna byla při slavnosti odevzdání stezky, když proud hostí zblízka i z dáli - i z Prahy, Písku, ba i Vídně - dostavil se, aby vzdal hold kráse a uznání všem, kdož jakýchkoliv zásluh o zřízení tohoto díla si získali. Jen za první rok existence stezky jí prošlo přes 80 tisíc turistů. Mezi nimi byl také Tomáš Garrigue Masaryk, který se zde byl dne 17.9.1922 podívat na stavbu vodní elektrárny.
Historické foto z otevření Riegrovy stezky
na dnes již neexistující lávce přes řeku Kamenici v Podspálově
- P.S.: Ta lávka musela být hodně dobře postavena, že?
Odhadované náklady stavby 9 000 rakouských korun (Rk) se měly hradit ve výši 5 500 Rk z podílu semilského KČT a ve výši 3 500 Rk z podílu železnobrodského KČT. Oba odbory se zadlužily u místních záložen a doufaly, že částku splatí ze státních i obecních dotací a také z podnikatelských darů významných továrníků i jednotlivců. Ovšem náročná stavba byla nakonec podstatně dražší a stála 15 000 Rk. Zbylou částku výhodně zapůjčila KČT semilská Občanská záložna na deset let, ale celkový dluh nebyl vlastně nikdy splacen.
Historické foto vysuté lávky (Galerie) Riegrovy stezky - 1910 (?).
Historické foto tunýlku pro pěší na Riegrově stezce - 1910 (?).
Na cestě po Riegrově stezce:
Online mapu s jednotlivými číselnými body na trase Riegrovy stezky otevřete kliknutím na obrázek mapy:
!!! V případě nečekané a náhlé zdravotní indispozice jsou na stezce umístěny tzv. Body záchrany, které obsahují unikátní kód pro snadné a jednoznačné určení vaší polohy v terénu při tísňovém volání. Tabulka kromě jedinečného identifikátoru (např. A 96, ZL 012) obsahuje i tísňová telefonní čísla. Body záchranny jsou na Riegrově stezce umístěny na jednotlivých informačních panelech naučné stezky Údolí Jizery !!!
Železniční zastávka a most Spálov:
Nuže, můžeme vyrazit na cestu! Do Podspálova, kde naše putování začíná můžete přijít pěšky pohodovou chůzí po silnici z nedalekého města Železný Brod (z centra jsou to necelé 4 km). Dále sem můžete přijet samozřejmě autem. Na náspu mezi mosty je k dispozici několik parkovacích míst. Ovšem nejlepší je se sem dopravit vlakem, který jezdí minimálně každé 2 hodiny. Vystoupíte na zastávce Spálov, která leží na trati Železný Brod - Tanvald a budete stát přímo na startu Riegrovy stezky. Upozornění: Na trati jezdí nově osobní vlaky společnosti ARRIVA, nikoliv ČD.
Železniční most nad soutokem Jizery
a Kamenice v Podspálově od hydroelektrárny.
Ještě než ale vyrazíme po stezce, podíváme se na některé zajímavosti přímo zde v Podspálově. Nejprve se krátce podíváme jen pár kroků od zastávky na železniční most nad řekou Jizerou. Tento most se stejně jako zastávka nachází na trati č. 035 Železný Brod – Velké Hamry - Tanvald. Tato trať byla vybudována jako odbočka Pardubicko - liberecká dráhy spol. S.N.D.V.B. mezi lety 1873 - 1875 stavebními firmami Daniel Lapp, Emil Trummbi, František Mlejnecký a Franciesco Nicoletti. Slavnostní zahájení provozu se konalo 1.července 1875. Tehdy byly na trati pouze dvě mezistanice - Jessený a Velké Hamry. Postupně přibývaly další. Zastávka Spálov je druhá nejnovější na této trati, byla otevřena dne 7. října 1934. Z ocelového mostu je nejkrásnější pohled na unikátní nádhernou budovu malé vodní elektrárny (dále MVE) Spálov, o které ještě bude ve článku mnohokrát řeč.
Pohled na nádhernou budovu MVE Spálov z železničního mostu přes Jizeru.
Pohled na silniční most přes Kamenici (Spálovské soumostí)
a železniční zastávku Spálov z železničního mostu přes Jizeru.
Spálovské soumostí:
Z tohoto mostu je také pěkně vidět další, mnohem zajímavější a unikátnější most nebo spíše dvojmost - soumostí. To bude naše první zastávka. Soumostí se nachází na silnici č. II/288 (Železný Brod - Bozkov), která po prvním a větším z mostů překonává hlubokou skalní rokli řeky Jizerské Kamenice těsně před jejím vplynutím do vod Jizery a následně po druhém menším onu železniční trať z Žel. Brodu do Tanvaldu. Mosty byly postaveny mezi lety 1936 – 1938 Pražskou Litickou akciovou společností. Jejich autorem byl František Loskot (20.11.1888 - 14.7.1956), pozdější profesor silničního a tunelového stavitelství na ČVUT v Praze.
Soumostí v Podspálově - silniční most.
Originální a ve všech ohledech unikátní řešení představuje železobetonový obloukový most přes Kamenici nesoucí horní mostovku. Má rozpětí 40 m se dvěma pásy, které jsou vůči sobě posunuty. Je to z důvodu šikmého křížení komunikace s řekou. Pásy jsou propojeny šikmými ztužidly. Mostovku s náběhy pak podporují stěnové stojky s vrubovými klouby, které umožňují potlačit účinky teploty a smršťování. Pohledové boční plochy pásů a stěnových stojek jsou stejně jako vyložené římsy opatřeny pemrlovanou omítkou. Ta vytváří jemný kontrast s pačokovanými spodními plochami mostovky a pásů, ponechanými se stopami po bednění. V nejvyšším bodě pásu směrem k soutoku řek je umístěn reliéfní malý státní znak ČSR rámovaný kovovými číslicemi letopočtu 1938, kdy byl most předán do užívání.
Mezi mosty je násep, po němž silnice v mírném stoupáním přechází na druhý most nad železniční tratí. Na levé širší straně náspu je plocha, která dnes slouží právě jako neoficiální parkoviště pro návštěvníky nejen Riegrovy stezky.
Soumostí v Podspálově - železniční most.
Most přes železniční trať je železobetonové rámové integrální konstrukce. Rošt tvoří čtyři podélné trámy s přímkovými náběhy, propojené ztužidly. Podporují jej dvě čtveřice hranolových stojek čtvercového průřezu, doplněné dvěma krátkými stojkami na straně blíže obloukovému mostu. Plochy roštu a římsy jsou upraveny stejně jako u obloukového mostu, stojky mají hrubozrnnou cementovou omítku. Nosná konstrukce je zajímavě usazena na prazích vybetonovaných přímo na skalní masiv z krystalických břidlic.
Zábradlí probíhá po celé délce soumostí, tedy i na mezilehlém náspu. Je náročněji řešené, svislou výplň tvoří hranolové sloupky, vodorovnou dvojice RT tyčí a masivní krycí deska s madlem, vše ze železobetonu. Povrch zábradlí je opatřen šlechtěnou omítkou s reliéfními dekorativními pásy. Mosty jsou sešikmené vlevo a stoupají, tedy na nich nejsou odvodňovače.
I když stav samotných mostů je poměrně dobrý, mostní vybavení (zábradlí, sloupky, madla) je bohužel v havarijním stavu. Na mnoha místech jsou porušené římsy, kde vlivem zatékající dešťové vody vznikají trhliny na konzolách a koroduje dolní výztuž mostovky. Méně vyhovující je stav mostu přes železniční trať, u kterého odpadává beton z říms a zábradlí na železniční trať. Závažnou závadou je poškození některých stojek, kde v patě dochází k lístkové korozi doprovázené zeslabováním betonářské výztuže. Rekonstrukce soumostí je již nutně zapotřebí, plánována je na rok 2021.
Silnice na Spálovském soumostí.
Spálovské soumostí představuje vynikající ukázku předválečných projekčních postupů a stavebních metod. Vyznačuje se promyšleným staticko-konstrukčním návrhem a několika neobvyklými technickými řešeními. Proto také bylo v roce 2014 prohlášeno za kulturní památku.
Stejně jako další stavby v okolí Riegrovy stezky jsou příkladem nenásilného a promyšleného zapojení inženýrské stavby do krajiny.
Soutok Jizery a Jizerské Kamenice:
Soutok řeky Jizery a Jizerské Kamenice v Podspálově.
V těsné blízkosti silničního mostu se zde v Podspálově setkávají dvě hluboká skalní údolí řek Jizery a Jizerské Kamenice. Právě Jizerská Kamenice je největším pravostranným přítokem Jizery. A jak již názvy obou řek vypovídají, obě řeky pramení v Jizerských horách. Kamenice jižně pod sedlem Holubníku ve výšce 950 m.n.m., Jizera pak na jižním svahu nejvyšší hory české části Jizerek Smrkem v nadmořské výšce 980 m, ovšem s tím, že o něco níže do ní přitéká zleva Bahnitý potok (často označen i jako polská Izera), který pramení na jížním svahu Stógu Izerskim ve výšce 1050 m.
Délka toku Jizerské Kamenice je 36,7 km. Ještě v Jizerkách na ní leží největší přehrada Jizerských hor - Josefův Důl, která zásobuje pitnou vodou velkou část Liberecka. Poté stéká rychle do hlubokého údolí Josefova Dolu a přes Jiřetín pod Bukovou přitéká do Tanvaldu, kde přibírá svůj největší přítok řeku Desnou. Dále protéká městečkem Velké Hamry a obcí Plavy.
Boční hráz přehrady Josefův Důl na Kamenici.
Pod ní začíná nejkrásnější část řeky ve skalnatém kaňonu, která je oblíbená mezi zkušenými vodáky a není rušena prakticky žádným větším osídlením. Je však nutné počítat s množstvím různých jezů, náhonů k MVE a ramen. Kolem zříceniny hradu Návarov a nedalekým Bozkovem, kde se nacházejí známe dolomitové jeskyně přítéká Jizerská Kamenice až sem, kde se její vody promění v řeku Jizeru. Podél řeky vede z Tanvaldu až sem do Podspálova 16 km dlouhá Palackého stezka (z Tanvaldu do Návarova značena modře, dále až do Podspálova červeně), na kterou navazuje právě naše Riegrova stezka.
Jizera má celkovou délku toku 165 km a jedná se o jednu z nejkrásnějších a nejčistších řek v naší republice. Unikátní je její propojení Jizerských hor, Krkonoš, Českého ráje a mírného Polabí, kudy všude protéká. Samotné slovo Jizera má starobylý, snad keltský původ. Základem slova je kořen *is-, sufigovaný pomocí -(i)r-, srovnej příbuzné staroindické isirás (prudký, rychlý, čerstvý, silný). Název je uváděn jako Gizera již roku 1297.
Od pramene řeka stéká náhorní planinou Velké jizerské louky mezi rozlehlými rašeliništi a až k železničnímu mostu u Kořenova tvoří státní hranici s Polskem. Pod Bukovcem přijímá zprava vody Jizerky, tekoucí oblíbenou horskou osadou. Poté se zařezává do sevřeného údolí s balvany a kaskádami. Na Mýtě, kde do ní přitéká divoká Mumlava vstupuje Jizera do západních Krkonoš a protéká Jizerským dolem částí národního parku. Následuje přítok Huťského potoka, Jablonec nad Jizerou, Poniklá a Horní Sytová, kde přitéká do řeky druhá, tentokrát levostranná krkonošská Jizerka, pramenící u Horních Míseček.
Řeka Jizera na Malé Skále.
Tady se již řeka stáčí na západ a klikatící se v různých meandrech přitéká k prvnímu velkému městu na své pouti - Semilům. Zde se po 50 km spojují vody Jizery s Oleškou pramenící ve Staropackých horách. Pod Semily vtéká řeka do Českého ráje a protéká úzkým a hlubokým kaňonem s naší Riegrovou stezkou, přijímá vody výše popsané Jizerské Kamenice a blíží se k Železnému Brodu. Odtud až k Dolánkám u Turnova jde o nejoblíbenější část řeky mezi vodáky. Z Železného Brodu pokračuje na půvabné Maloskalsko, které je známé zříceninou skalního hradu Vranov - Pantheon na jedné straně a siluetou špičatých Suchých skal na straně druhé. Průlomem řeky u Rakous - nejmenší obcí Libereckého kraje přitéká řeka Jizera k Turnovu, kde přibírá menší tok Libuňku.
Za Turnovem se krajina kolem řeky proměňuje a údolí řeky není již tak uzavřené, ale dostává podobu široké a mělké nivy s řadou obcí na obou březích. Kolem západního okraje Českého ráje protéká až K Mnichovu Hradišti, kde cestou doplňuje vodu o další menší toky Žehrovku a Mohelku. Poté už míří pod hrady Zvířetice a Michalovice k Mladé Boleslavi, kterou míjí západním okrajem a kde do ní přitéká říčka Klenice. Pokračuje přes Horky a Benátky nad Jizerou souměrně s dálnicí D10 a svoji dlouhou samostatnou pouť zakončuje v Labi u městyse Lázně Toušeň nedaleko Brandýsa nad Labem.
Malá vodní elektrárna Spálov:
Další zajímavostí v Podspálově je vodní elektrárna Spálov - úžasné lidské dílo a architektonický klenot našich předků, které dokonale pracuje v naprostém soužití s okolní nádhernou přírodou. Pojďme si tedy i o ní něco říci, než vyrazíme proti toku Jizery i jejímu krytému náhonu Riegrovou stezkou:
Vodní zámek a strojovna s turbínami MVE Spálov.
Malá vodní elektrárna (dále jen MVE) Spálov využívající energii spádu řeky mezi Bítouchovem a Podspálovem byla postavena v letech 1921-1926 a navržena jako středotlaká, derivační, průtočná, pološpičková a ručně ovládaná. Projektanty celé stavby byli pověřeni Ing. Dr. Antonín Jílek z ČVUT a významný představitel secese a kubismu Emil Králíček (1877 - 1930), rodák z Německého Brodu. Budovu elektrárny se strojovnou a rozvodnou koncipoval ve stylu art deco. Stavební práce provedla firma Ing. Nejedlý, Řehák a spol. a strojní zařízení stavidel, česlic a lávek pochází z produkce firmy Bratři Prášilové a spol. v Libni. Elektrické zařízení rozvodny zase pochází od firmy F. Křižík. Jako vodní motor byly použity dvě horizontální spirální Francisovy turbíny vyrobené firmou Breitfeld a Daněk z Blanska o průměru oběžného kola 1200 mm a s 18-ti rozváděcími lopatkami.
Historická pohlednice dostavěné MVE Spálov.
Historická pohlednice stavby MVE Spálov.
Strojovna elektrárny se nachází na 104. říčním kilometru řeky Jizery. Voda je od téměř 2 kilometry vzdáleného bítouchovského jímacího jezu vedena k turbínám nejprve 1323 m dlouhou raženou štolou ve skále, na kterou následně navazuje 437 metrů dlouhý zděný kanál s ústím do vodního zámku přímo nad elektrárnou. Odtud pak voda padá tlakovým potrubím v délce 40 m a spádem 23,1 m na lopatky turbín. Celkový objem nádrže napájející elektrárnu činí 43 000 m3.
Ve strojovně byly postaveny dva stejné symetricky uspořádané agregáty, sestávající z Francisovy turbíny a agregátoru na společném vodorovném hřídeli. Původní turbíny o celkovém instalovaném výkonu 2MW jsou dnes k vidění vyjmuté přímo v areálu elektrárny.
Bohužel montáž strojů v rozvodně si 25.března 1926 vyžádala i jednu lidskou oběť z firmy Křižík. Zkušební provoz elektrárny byl zahájen 12.května 1926. Následně byly do konce tohoto roku dokončovány ještě vnější úpravy celého díla.
Původní spirální Francisova turbína ve strojovně
elektrárny Spálov před rekonstrukcí v roce 1998.
Historické schéma příčného řezu elektrárnou Spálov
s původními Francisovými turbínami.
Elektrárna dlouhou dobu vzdorovala, ale modernizaci nakonec neušla. Dne 16.března 1998 byla odstavena a zahájena byla její generální rekonstrukce. Především proběhla kompletní výměna turbín za dvojici Kaplanových vertikálně přímoproudých o průměru 1000 mm od rakouské firmy Kössler. Jmenovité otáčky těchto turbín jsou 600 ot/min. Těmito turbínami jsou poháněny dva generátory, každý o zdánlivém výkonu 1,5 MVA a činném výkonu 1,2 MW. Elekrárna s novým soustrojím TG 2 byla opět uvedena do provozu dne 4.února 1999, kdy byla po modernizaci poprvé přifázována k síti. Nový řídící systém je již plně automatizovaný a vychází z požadavku na její bezobslužný provoz. Rekonstrukce elektrárny tak sice výrazně změnila technické vybavení a ovládání elektrárny, ale jinak se podařilo ponechat krásnému dílu jeho jedinečnost a dobře navázat na práci našich předků.
Hřídel Kaplanovy turbíny v elektrárně Spálov.
Dvojice generátorů Kaplanových turbín
ve strojovně elektrárny Spálov.
Strojovně vévodí galerie podepřená sloupy a nad ní rozměrná nástěnná malba grafika a malíře Ferdinanda Rubeše (1877 - 1944) s alegorií věnovanou elektrické energii. Na galerii pod ní se nachází manipulační pult s černou mramorovou deskou, který však dnes slouží pouze jako historická dekorace a dokument starých dob. Současně jde o nádhernou ukázku tehdejšího dokonalého spojení účelu a estetiky, která dnešním moderním zařízením bohužel chybí. Dnes celou elektrárnu dálkově řídí počítač z dispečinku ČEZu v Hradci Králové a v jedné směně ji obsluhuje jediný člověk.
Historické prvky ovládání
rozvoden v elektrárně Spálov.
Historický manipulační pult elektrárny
Spálov umístěný na galerii ve strojovně.
Malba Ferdinanda Rubeše
ve strojovně elektrárny Spálov.
Elektrárna Spálov vyrobí v průměru ročně 10 milionů kWh elektřiny, což odpovídá spotřebě zhruba 2 800 pojizerských domácností.
Restaurace a "Hotel" pod Spálovem:
Na začátku (nebo konci) Riegrovy stezky zde v Podspálově je možnost občertvení nebo ubytování v sezónní restauraci a "Hotelu" pod Spálovem. Na jejím místě kdysi stála původní Crhova turistická chata, která byla postavena už v roce 1929. Takže pokud třeba přicházíte po Riegrovce z opačné strany nebo sem přijedete na kole z projížďky v okolí Železného Brodu, popřípadně tu končíte plavbu po Jizerské Kamenici, můžete se tu občerstvit. Současně je tu možnost ubytování pro vzdálenější návštěvníky okolí. Doporučuji však dopředu se informovat o aktuální otevírací době, která se v průběhu roku mění na webových stránkách restaurace, popřípadně na telefonním čísle 481 621 972.
Restaurace a „hotel“ pod Spálovem.
Crhova chata v Podspálově - historické foto.
Naučná stezka Údolím Jizery:
Tolik zajímavosti na začátku Riegrovy stezky v Podspálově a teď již můžeme vyrazit na cestu po ní. Celou trasu budeme míjet jednotlivé informační tabule Naučné stezky Údolím Jizery, která nás seznámí s historií tohoto místa, s přírodními, geologickými i lidskou rukou vytvořenými pozoruhodnostmi i místní faunou a flórou. Původní naučné tabule na Riegrově stezce vznikly již v říjnu roku 1983. Ty současné pochází z roku 2008, kdy byly slavnostně dne 9.října předány veřejnosti k užívání. Celkem je na trase 15 zastavení. Informační tabule obsahují texty v českém a anglickém jazyce, které jsou doplněny ilustračními obrázky a fotografiemi.
Tabule naučné stezky Údolím Jizery - Ordovik a silur.
Tabule naučné stezky Údolím Jizery - Řeka Jizera.
Vodní zámek elektrárny Spálov:
Po úvodním krátkém stoupání Riegrovy stezky se dostaneme nad strojovnu elektrárny a budeme stát u tzv. vodního zámku. Právě v něm končí podzemní krytý náhon a voda z něj je odtud hnána gravitační silou tlakovým potrubím na lopatky turbín v níže položené strojovně elektrárny. Přebytková voda přetéká do postranního odpadního kanálu, který jí odvádí bezpečně mimo elektrárnu zpět do řeky. Jedná se tedy o důmyslné technické zařízení.
Pohled z Riegrovy stezky na MVE Spálov s vodním zámkem nad ní.
Vodní zámek MVE Spálov. Odtud voda padá
tlakovým potrubím na lopatky turbín.
Studánka Antala Staška:
Od vodního zámku stezka pokračuje podél bočního zděného krytého kanálu (náhonu) elektrárny, pomalu opouští Podspálov a začíná se nořit do úzkého skalnatého údolí řeky Jizery. První zajímavost, která je s Riegrovou stezkou neodmyslitelně spojena, se před námi objeví po pár stech metrech. Studánka Antala Staška vznikla dodatečně při stavbě náhonu elektrárny, když v jednom místě bylo zjištěno velké podzemní prosakování vody. Pramen tak byl v roce 1925 podchycen a architektonicky upraven do podoby beraní hlavy chrlící vodu na jehlan uprostřed kamenné mísy. Z ní voda odtékala bočním otvorem potrubím pryč. Potrubí se však postupně zaneslo, proto dnes voda volně přetéká přes okraj mísy a přes stezku odtéká pryč. Pramen byl pojmenován po českém spisovateli, právníkovi i politikovi JUDr. Antalovi Staškovi (1843 - 1931). Vydatnost pramene je cca 2l/min a dle osobního pozorování příliš nekolísá. Rozhodně to však nikdy není 2l/s, jak uvádějí některé zdroje, včetně naučné tabule umístěné u studánky.
Pramen Antala Staška na Riegrově stezce.
Konec ražené štoly a začátek krytého kanálu:
Od studánky pokračujeme stále podél krytého náhonu. Schválně, jestli na něm v jednom místě naleznete šachtu s poklopem, díky které je možné podívat se na vodu pádící v kanále k elektrárně.
Zděný krytý úboční kanál k MVE Spálov dlouhý 437 metrů.
Budování krytého kanálu bylo započato v květnu roku 1924. Současně probíhala i stavba u vyústění podzemní štoly (stavidlová šachta, kalová výpusť, násoska, přepad potoka a odpad do řeky). Většina délky kanálu byla dokončena za 190 dní. Zbytek kanálu před vodním zámkem (79,51 m) byl dostaven až na jaře 1925. Tento úsek je proveden v zesílené tlouštce, aby byla zvětšena bezpečnost kanálu proti protržení nad vlastní elektrárnou.
Boční kanál, jak již bylo psáno výše, navazuje na raženou štolu, která vede hluboko pod terénem vodu od bítouchovského jezu na Jizeře, kam postupně také dojdeme. Štola končí v šachtě kryté dřevěnou boudou přímo na Riegrově stezce. Na levé straně šachty se nachází bezpečnostní přepad, který v případě potřeby odvede přebytečnou vodu zpět do řeky, aby nepoškodila krytý kanál.
Bezpečnostní přepad na konci ražené štoly dlouhé 1323 m
a začátku úbočního kanálu k MVE Spálov.
Pohled do šachty, kde končí ražená štola (1323 m)
a začíná úboční kanál (437 m) k MVE Spálov.
Začátek krytého úbočního kanálu
k MVE Spálov na Riegrově stezce.
Geologie a hydrologie údolí:
Za tímto objektem začíná ona nejkrásnější a nejdivočejší část Riegrovy stezky říčním kaňonem řeky Jizery. Ten postupně vznikl geologickými procesy v období mladších třetihor (tzv. neogénu - 23 - 2,6 mil. let), ovšem samotná řeka tu tekla již dávno předtím. Při zdvihu okolí se však začala rychle zahlubovat; přesněji Jizeře stačilo k vyhloubení tohoto, místy až 130 metrů hlubokého údolí „pouhých“ 5 milionů let, což je však z geologického hlediska velmi krátká doba. Spád řeky zde dosahuje 10 promile a protože má velkou sílu, každý den prohlubuje údolí o další a další desetiny milimetru!
Hvězdiččina studánka na Riegrově stezce.
Rychlost eroze závisí i na klimatických podmínkách, nadmořské výšce a především na typu horniny. V tomto případě jsou to metamorfované horniny, zejména metadiabasy a zelené břidlice. Místy jsou prostoupené albitickým metaryolitem či metatrachitem. Skalní soutěska Galerie u dnešní vysuté lávky je tvořena přeměněnou albitickou žulou. V některých místech (např. Krkavčí skála) se objevuje i čedič se sloupcovitou odlučností.
Po celém okolí údolí dochází k vsakování dešťové vody, která následně prostupuje úzkými trhlinami pod zemí, místy až do hloubky deseti metrů. Při své pomalé podzemské pouti se očistí a obohatí o minerály. Následně se dostává zpět na povrch v níže položených místech formou spodních pramenů a vyvěraček. Po pramenu Antala Staška je dalším takovým pramenem na Riegrově stezce Hvězdiččina studánka. Jde o trubkou upravený výtok pramene ze skalního podloží přímo na cestu Riegrovy stezky. Jedná se o pramen, jehož vydatnost silně kolísá vzhledem k roční době a dešťovým srážkám.
Fauna a flóra údolí:
Svahy kaňonovitého údolí nad řekou Jizerou jsou porostlé smíšeným lesem. Na levém břehu řeky nad železnicí jde o les přirozenějšího druhového složení, kdy je zde vyjma smrku zastoupen např. javor klen, buk lesní, bříza bělokorá, borovice lesní, lípa malolistá a vzácněji i jedle bělokorá či habr obecný. Pravému břehu s Riegrovou stezkou pak spíše dominuje vysázená smrková monokultura. V rámci bylinného patra tu mají svoje zastoupení horské druhy, které byly postupně splaveny z vyšších poloh Krkonoš i Jizerských hor - violka dvoukvětá, svízel hercynský, kerblík lesklý nebo silně ohrožený mázdřinec rakouský a druhy, které naopak vystupují z údolí řek do vyšších poloh - náprstník velkokvětý, zběhovec lesní nebo tolita lékařská. V podrostu suťových lesů na svazích je hojná kyčelnice devítilistá a cibulkonosná. Místy lze v údolí, hlavně ve skalní soutěsce u visuté lávky, nalézt také velmi vzácnou a kriticky ohroženou endemickou rostlinu lomikámen trsnatý vlnatý.
Konipas horský.
Violka dvoukvětá.
V lesích žijí někteří savci, běžně se vyskytující srnec obecný, dále liška obecná, rejsek vodní, myšice křovinná. Z ptáků jde o datla černého, pěvušku modrou, včelojeda lesního, budníčka menšího, lejska šedého i silně ohroženého holuba doupňáka. Přímo u řeky žijí ptáci ledňáček říční, skorec vodní nebo konipas horský či další silně ohrožený živočich - obojživelník mlok skvrnitý.
Omezení nebo zákazy vstupu na Riegrově stezce:
Riegrova (i Kamenického) stezka občas bývá krátkodobě neprůchozí nebo je přímo zakázáno po ní chodit. Děje se tak nejčastěji z důvodu polomů po větrnných smrštích či po sesuvech svahu po dlouhotrvajících i přívalových deštích. V dubnu 2019 dokonce na stezce hořelo. Oprava stezky v místě sesuvu půdy většinou proběhne po krátké době. Složitější je to však u popadaných stromů, které je velmi složité z náročného terénu odklidit. Proto bohužel zůstávají na místě velmi dlouho a postupně jich přibývá. Je proto dobré se po nepříznivých povětrnostních podmínkách informovat, jestli nejsou na cestě nějaká omezení a následně být na stezce více opatrní.
Pomníčky a neštěstí:
Ano, i v tomto nádherném koutě naší země se neodehrály jen slavnostní a radostné události, ale také osobní tragédie a neštěstí. Odkazují na ně často velmi jednoduše přehlédnutelné a skryté pomníčky a tabulky.
Pamětní tabulka na fotografa Karla Šindeláře
u tunýlku pro pěší na Riegrově stezce
Jedním z nich je pomníček vlevo na skalce asi 100 m před tunýlkem pro pěší ve směru k Bítouchovu u infotabule naučné stezky věnující se Vrásnění, který připomíná nešťastnou plavbu vodáků na Jizeře z 24.3.2012.
Ten den se plavili po řece tři raftaři - dva muži a jedna žena. V jednom místě pod Riegrovou stezkou, asi 1 km před Podspálovem se jim však raft převrátil a všichni tři členové posádky spadli do řeky. Ženě se podařilo
doplavat na břeh, jednomu muži pomohli další vodáci, ovšem druhého nikde neviděli ani nemohli najít. Až po dlouhých 20 minutách se jim podařilo objevit v rozbouřené řece bezvládné tělo 37 letého kamaráda - Jana Borského.
Vyšetřování ukázalo, že žádný člen posádky raftu neměl záchrannou vestu, ale hlavně ani přilbu. Přitom právě tento úsek Jizery místní vodáci pokládají za velmi nebezpečný, nejen proto, že je plný ostrých kamenů.
Další pomníček se nachází přímo na skalní stěně u tunýlku. Jde o památku na zde tragicky zesnulého a neprávem zapomenutého fotografa a milovníka Semilska Karla Šindeláře, který zde 1.10.1989 nešťastně uklouzl
a zřítil se do řeky.
Tabulku se jménem Míla Šmíd a datumem 26.7.1966 naleznete i na skalní stěně při vysuté lávce zvané Galerie, kam dojdeme za chvíli. Je to vzpomínka na velmi mladého muže - 17 let, který zde tragicky zahynul.
Na protější Via Ferratě Vodní brána pak došlo dne 24.10.2014 k nešťastné události, kdy jeden z lezců - Borek Nechanický uklouzl na vlhké skále a zřítil se z 20 metrů do řeky. Tělo našli záchranáři až po třech hodinách
asi 1,5 km po proudu pod druhým železničním tunelem.
Tunýlek pro pěší::
Při našem putování Riegrovou stezkou jsme došli do místa, kde se při stavbě Riegrovy stezky v roce 1909 museli stavbaři vypořádat s rozsáhlým skalním masivem. Nejprve se zde uvažovalo o vybudování visuté lávky (Galerie), podobné té, která vznikla ve skalní soutěsce zvané Vodní brána na začátku stezky u Bítouchova, kam dojdeme za chvíli. Nakonec však bylo rozhodnuto překonat neobyčejně tvrdou skálu ražbou tunelu. K vystřílení přibližně sta tun horniny a minerálů (především metadiabasy, přeměněné tufy, tufity a karbonáty) bylo potřeba 1086 kusů patron dynamitu. Po šesti týdnech bylo hotovo a 12 metrů dlouhý tunýlek se stal skutečností.
Tunýlek pro pěší dlouhý 12 m na Riegrově stezce
(pohled od Bítouchova).
Tunýlek pro pěší dlouhý 12 m na Riegrově stezce
(pohled od Podspálova).
Ledopád na Riegrově stezce:
Hned za tunýlkem prochází stezka po dřevěné lávce s železným zábradlím okolo velkého skalního převisu. Vyjma dlouhodobých období sucha z něj neustále stékají malé pramínky vody. Díky tomu se za příznivých zimních podmínek tvoří v tomto místě a jeho okolí nádherný ledopád. Pod převisem se pak tvoří malá ledovcová jeskyňka. Ledopád se však vytváří i pod lávkou přímo nad řečištěm Jizery. Pokud se vám poštěstí a přijdete do těchto míst ve správnou roční dobu předjarního tání (únor, březen), můžete spatřit opravdovou ledovcovou nádheru, která vás ohromí!
Nádherný ledopád, který se za příznivých zimních
podmínek tvoří na Riegrově stezce.
Nádherný ledopád, který se za příznivých zimních
podmínek tvoří na Riegrově stezce.
Říkovské železniční tunely a galerie:
Za lávkou s ledopádem začíná stezka stoupat a na chvíli se vzdaluje o něco dále i výše od řeky. Právě odtud je však nejlepší pohled na betonové záchytné konstrukce (galerie) na druhém břehu řeky, které zachytávají padající kameny ze skalních útvarů na železniční trať z Pardubic do Liberce. Pojďme si tedy teď něco říci i o této historické dráze:
Betonové záchytné galerie
nad železniční tratí Železný Brod - Semily.
První plány stavby železniční tratě z Pardubic do Liberce spatřily světlo světa v roce 1840. Hospodářskou potřebu železnice zdůrazňovali významní podnikatelé, například Johann Liebig, Karl Herzig, Adalbert Lanna nebo bratři Kleinové, zatímco Vídeň zajímaly strategické, především vojenské důvody. Několik let se vedly spory o vedení tratě, která měla být dokonce dvoukolejná, na to ovšem nebyly peníze. Samotná stavba byla zahájena až o 16 let později na základě koncese vydanou Františkem Josefem I. ze dne 15. června 1856. Trať stavěla a zprovozňovala po etapách společnost Jihoseveroněmecká spojovací dráha (SNDVB). Byly to úsek Pardubice – Josefov v roce 1857, úsek Josefov–Turnov v roce 1858 a úsek Turnov–Liberec v roce 1859. Na celé trase bylo dohromady 8 tunelů. Následně přijel první vlak do Liberce 1.května 1859. Celkem je trať dlouhá 196 km, včetně odbočky do Malých Svatoňovic. V roce 1965 byla elektrizována část z Pardubic do Hradce Králové, v roce 1993 pak úsek z Hradce Králové do Jaroměře. Úsek Stéblová–Opatovice nad Labem-Pohřebačka byl v roce 2015 zdvoukolejněn. Číslo tratě je 030 v úseku Jaroměř-Turnov-Liberec a 031 v úseku Pardubice-Hradec Králové-Jaroměř. Na trati jezdí od 15.12.2019 vlaky soukromého dopravce ARRIVA vlaky.
Nás však zajímá především úsek tratě ze Semil do Železného Brodu, který byl z celé délky tratě nejkomplikovanější. Stavbaři se zde museli vypořádat s velmi složitým terénem a extrémně tvrdým podložím. Trať tu vede po estakádě náspů, mostků, podpěrných zdí a především čtyřmi tunely v celkové délce 437 metrů. K vyražení tunelů bylo při trhačských pracích, které prováděli Italští odborníci, spotřebováno přes 50 tun střelného prachu, které uvolnilo 51 tisíc m³ horniny. Tu odvezlo 1 340 vagónů. V listopadu 1857 byl dokončen první tunel, poslední čtvrtý pak v dubnu 1859. Tunely se dnes nazývají Říkovské, podle semilské části Řeky. První tunel vede pod dnešní Via ferratou Vodní brána, druhý pod skalním útvarem Krkavčí skála s vyhlídkou, třetí a čtvrtý tunel pak vede trať pod dalšími skalními překážkami v úzkém údolí kaňonu. V šedesátých letech 20. století byly u druhého a třetího tunelu přistavěny ony bezpečnostní záchytné galerie, které zachytávají padající kameny ze skalních útvarů nad tratí.
Video zobrazující průjezd všemi tunely v úseku Semily → Turnov.
Přístřešek Pěšorest s vyhlídkou:
Stoupání Riegrovy stezky končí u dřevěného přístřešku (odpočívadla) zvaného Pěšorest, které slouží všem turistům k posezení a odpočinku. Stojí zde od 70. let 20. století, kdy jej zde postavili následníci semilského KČT, sdružení v této době do odboru TJ Semily. Pojmenování Pěšorest bylo tehdy vskutku jedinečné. Původně zde byl umístěn také sešit, do něhož výletníci zapisovali své dojmy a zážitky z cesty po Riegrovce. Dnešní přístřešek není již ten původní, ale jde o novější z roku 2001, kterou postavily Lesy ČR s.p. V tomto místě se také nacházíme v nejvyšším bodě celé trasy Riegrovy stezky.
U pěšorestu se nachází rozhledová plošinka se zábradlím, odkud je pěkný pohled na řeku Jizeru a železnici vedoucí po jejím levém břehu do druhého Říkovského tunelu pod Krkavčí skálou.
Pohled z vyhlídky u Pěšorestu na řeku Jizeru.
Přístřešek zvaný Pěšorest na Riegrově stezce.
Böhmova vyhlídka:
Jen o pár kroků po stezce dále dojdeme k malé odbočce z hlavní trasy. Po úzké pěšince po ní dojdeme k Böhmově vyhlídce, která se nachází na skalním výběžku vystrčeném do údolí nad tokem Jizery. Její název připomíná již výše (v odstavci o výstavbě stezky) uvedeného c. k. okresního hejtmana Antonína Böhma. Ten, nejen, že založil za své krátké působení v Semilech (1908 - 1912) odbor KČT, ale byl to právě on, kdo se především zasloužil o dlouho připravované zpřístupnění kaňonu Jizery a výstavbu Riegrovy stezky. Na kovovým zábradlím zabezpečené vyhlídce je umístěna také dřevěná lavička.
Z vyhlídky je pěkně vidět na hluboké balvanité řečiště řeky, která někdy bývá v letních a sušších obdobích kvůli provozu spálovské elektrárny téměř bez vody. Dále pak na železniční trať vedoucí přímo naproti vyhlídce do druhého Říkovského tunelu. Ovšem nejvíce turistu a poutníka zaujme pohled na mohutný masiv protější Krkavčí skály s další, velmi oblíbenou a populární vyhlídkou, kam se také níže podíváme v části článku Zajímavosti v okolí.
Böhmova vyhlídka na Riegrově stezce.
Böhmova vyhlídka - historické foto z doby otevření vyhlídky.
Pohled z Böhmovy vyhlídky na protější Krkavčí skálu s vyhlídkou.
Pohled z Böhmovy vyhlídky na řeku Jizeru.
Jímací jez na Jizeře pro MVE Spálov:
Od Böhmovy vyhlídky se vrátíme zpět na hlavní trasu Riegrovy stezky. Ta nás povede chvíli (asi 150 m) po rovince podél skalisek na jedné straně a příkrými srázy na straně druhé, kdy je místy jištěná zábradlím. Potom však začne rychle vrstevnicově sestupovat zpět k řece, podél které vede až na svůj konec v Bítouchově. Na tomto úseku přejdeme dalších několik lávek.
Pokud tudy půjdete v době zvýšeného stavu vody v řece, zanedlouho uslyšíte stále zesilující hukot. Po několika minutách dojdete k jeho zdroji. Přichází od jímacího jezu, od kterého vede vodu ona ražená podzemní štola v délce 1 323 m a následující 437 m dlouhý úboční kanál do MVE Spálov v Podspálově. Po stezce projdete kolem stavidel, přímo nad místem, kde voda vtéká do podzemí a následně kolem domku jezného.
Jímací jez na řece Jizeře pro MVE Spálov.
Jímací jez na řece Jizeře pro MVE Spálov.
Jímací jez s domkem byl postaven jako vůbec první část celého inženýrského díla v roce 1921. Jez je vysoký 5,2 metrů a jeho pevná část je z hubeného prostého betonu obloženého žulovým lomovým zdivem, respektive žulovou dlažbou. Jez nemá vývařiště, protože celé podjezí je skalnaté a pokryté mohutnými balvany. Celková délka přepadu je 34 m. V koruně jezu je potom osazený opracovaný žulový kvádr. Na pravé straně jezu se nachází štěrková propusť široká 8,5 m, rozdělená na dvě 4 m široká pole s otvory hrazenými stavidly, které korigují výšku hladiny vody. U vtoku vody z řečiště do podzemního náhonu (štoly) jsou tři česla, která zachycují hrubé nečistoty. Samotný vtok do štoly je opatřen stavidlem 3,60 m širokým a 2,70 m vysokým. Na pravém břehu byl postaven domek pro jezného a věž pro transformační zařízení proudu, určeného k pohybu stavidel jezu.
Začátek 1323 m dlouhé ražené štoly k MVE Spálov
u jímacího jezu na řece Jizeře.
Domek jezného u jímacího jezu na řece Jizeře pro MVE Spálov.
Samotná štola je proražena horským masivem tvořeným výhradně vyvřelými diabasy, které jsou velice pevné, takže každý i sebemenší výběžek skály bylo nutno odstřelit. Ražení štoly bylo prováděno najednou z obou stran, avšak nejprve pouze ručně (!). Protože byl tento postup nesmírně náročný a velmi, velmi pomalý (za 8 pracovních hodin cca 20-30 cm), bylo následně rozhodnuto o strojním ražení. To však také znamenalo zřízení nového elektrického vedení z Vysokého nad Jizerou, které mělo později sloužit budoucí elektrárně a stavbu provizorní trafostanice. Aby se s prací nemuselo čekat až do postavení tohoto vedení, byl pro pohon kompresorů použit na jedné straně benzinový motor a na druhé straně motor naftový. Od 15.března 1922 bylo zahájeno strojní ražení, které probíhalo nepřetržitě (vyjma nedělního klidu) až do výlomu celé štoly. Při vší opatrnosti došlo při ražení štoly k jednou smrtelnému úrazu. Pro práci byly použity vrtací garnitury systému Flottmann. Po vyražení štoly probíhalo vyrovnávání nerovností betonem. Práce pokračovaly velmi rychle od 14.září 1923 do 26.ledna 1924. Celková kubatura obezdívky byla 2900 m3, takže průměrná tloušťka betonového pláště byla 22 cm. Poté byla provedena omítka celé štoly a tím práce 5.dubna 1924 skončena.
Vtok do podzemní štoly od bítouchovského jezu.
Jedinečný pohled, který není možné jen tak spatřit.
Visutá lávka na Riegrově stezce:
Zajímavosti na Riegrově stezce však tímto okamžikem nekončí. Naopak. Stezka od jezu přichází po pár desítkách metrech ke skalní soutěsce, kterou překonává po 77 metrů dlouhé visuté lávce - Galerii, umístěné nad hladinou řeky Jizery na zazděných kolejnicích do skály. Jde o velmi oblíbené místo celého Semilska, které se často objevuje na předních stránkách průvodců po přírodních zajímavostech celé naší země. Dalo by se i říci, že toto místo, ač je součástí Riegrovy stezky, si tak nějak žije ještě vlastním turistickým životem. Mnoho lidí sem zavítá hlavně kvůli této atrakci.
Skalní říční soutěska, kterou dnes stezka po galerii prochází, byla matkou přírodou během milionů let vymodelována do úzké štěrbiny vysoké až 40 m, ale široké jen něco málo přes 1 metr. Dala se tedy bez problému přeskočit. Při déletrvajících deštích a hlavně při jarních táních, kdy se před soutěskou hromadily ledové kry i spadané kmeny, docházelo na řece Jizeře k rozsáhlým povodním. Po vzniku města Semily, především jejich místních částí Řeky a Bítouchov tak často vznikaly velké škody na majetku. Když zde v letech 1861 - 1871 velmi úspěšně rozšiřoval svoji textilní továrnu tehdejší uznávaný česko-německý podnikatelský magnát Franz Schmitt, dotkly se problémy s častými povodněmi i jeho největší továrny v Semilech-Řekách. Rozhodl se proto v roce 1870 k velmi radikálnímu řešení. Za pomoci trhavin nechal onu úzkou skalní průrvu rozšířit na dnešních 15 - 20 metrů. Zároveň nechal tři stovky dělníků upravit samotné koryto Jizery za svými továrnami až k soutěsce. Tím poklesla hladina řeky o půl metru, ale zároveň tak zmizelo jedno z velmi zajímavých míst na Semilsku. Ne však na dlouho!
Poté, co tudy byla na jaře roku 1909 vytýčena trasa nově vznikající Riegrovy stezky, se zde v červnu téhož roku začalo s výstavbou visuté lávky, která turisty bezpečně převede přes skalní soutěsku nad řekou. Dochovaná technická zpráva z výstavby lávky říká: Do skály, která jest dostatečně pevná, zapustí se železniční šíny (kolejnice) nejméně na 60 cm hluboko, kdež se cementem řádně zalijí a vzpěrou opatří. Podle této zprávy je jasné, že ukotvení 77 metrů dlouhé ocelové lávky ve výšce 5,5 metrů nad hladinou řeky bylo velmi složité, neboť skála je tvořena z albitické žuly, která má větší obsah křemene, čímž její zrnitá struktura přechází až v celistvou. Díky tomu je extrémě tvrdá. Dohromady bylo zadlabáno do skály 20 kolejnicových konzolí. Každá za značnou částku 21 Rakouských korun. Lávka byla zpřístupněna současně s otevřením Riegrovy stezky dne 10.října 1909.
Visutá lávka (tzv. Galerie) nad řekou Jizerou na Riegrově stezce.
Visutá lávka (tzv. Galerie) nad řekou Jizerou na Riegrově stezce.
Řeka, která dříve soutěskou divoce proudila v peřejích pod turistickou Galerií, však dnes, díky nedalekému jezu Spálovské elektrárny jen líně proplouvá. Až na ojedinělé vyjímky, kdy je zařízení mimo provoz a stavidla otevřená.
Lomikámen trsnatý vlnatý.
Lokalita skalní soutěsky s visutou lávkou byla v roce 1990 vyhlášena také samostatnou přírodní památkou Galerie, která je součástí i celé přírodní rezervace Údolí Jizery. Důvodem je výskyt velmi vzácného a kriticky ohroženého lomikámenu trsnatého vlnatého. Jde o tzv. endemickou rostlinu, to znamená, že se vyskytuje pouze v omezeném prostředí. A právě zde na skalách je jeho nejvýznamnější naleziště u nás. Druhé, menší je ještě poblíž Ústí nad Labem. Proto je tak vzácný.
Dále se zde vyskytují typické skalní druhy rostlin, např.: kostřava sivá, sleziník červený i zelený nebo osladič obecný. Na žulových skalních stěnách se nachází hnízdiště výra velkého.
Via ferrata Vodní brána:
Na skalní stěně, přímo naproti visuté lávce - Galerii, se v soutěsce nachází ještě jedna zajímavost a sice vůbec první česká zajištěná horolezecká cesta, tzv. Via ferrata. Jde o horolezeckou trasu v náročném terénu, která je však opatřena ocelovým lanem zakotveným v několikametrových intervalech pevně do skály. Roxorové kotvy o průměru 22 mm, které jsou vlepené do předvrtaných děr chemickou maltou nesou postupové ocelové lano o průměru 12 - 14 mm.
Lezci na Via Ferratě zvané Vodní brána
naproti visuté lávce (Galerii) na Riegrově stezce.
Nápad na její zřízení měl na podzim roku 2010 průvodce, instruktor lyžování, kanoistiky a horolezectví Mgr. Jan Šípal a Martin Marek zvaný Čokař - oba z Liberce. Po složitých vyjednáváních s úřady a institucemi, zkoumání terénu, vlivech na životní prostředí a zkušebních výstupech byla první (červená) jednosměrná trasa ferraty s obtížností C+ (náročné) o délce 110 metrů zpřístupněna v lednu 2013. Následně v březnu byla dokončena a zpřístupněna druhá (modrá) obousměrná trasa s mírnější obtížností B (mírně náročné) o délce 90 metrů. Celková délka okruhu (červená + modrá) je tedy 200 metrů. Slavnostní otevření Via ferraty se uskutečnilo v červnu 2013. Od té doby ji navštívilo a prošlo několik tisíc návštěvníků, a to jak začátečníků, tak zkušených lezců. V druhé půlce roku 2017 byla lana na obou trasách vyměněna za nová.
V roce 2018 bylo na základě velké návštěvnosti a zájmu o tuto sportovní atrakci rozhodnuto o stavbě další, již třetí (fialové) jednosměrné trasy, která by byla určena již pro zkušené horolezce s profesionální výbavou. Po dalším vyjednávání s Krajským úřadem ochrany životního prostředí Libereckého kraje bylo vypracováno hodnocení vlivu na životní prostředí, tzv. EIA hodnocení, které z velké části zaplatilo město Semily. Následně byla stavba a provoz další trasy Via ferraty oficiálně povolena. Na začátku roku 2019 proběhla na crowdfundingovém portálu Startovač kampaň, během které se našlo úžasných 650 dárců, díky nimž se vybralo 380 000 Kč na stavbu nové trasy. Ta byla nakonec slavnostně otevřena u příležitosti 110 výročí otevření Riegrovy stezky, kterou pořádal Semilský KČT 21.září 2019. Obtížnost třetí trasy je klasifikována stupněm D (velmi náročné) s tím, že v jednom bodě je možné zvolit si i krátký úsek s hodnocením E (extrémně náročné), který lze však obejít. Trasa má délku 220 m + dva můstky s celkovou délkou 14 a 5 m.
Topo plánek via ferraty Vodní brána.
Pohled na via ferratu Vodní brána shora.
K Via ferratě se dostanete po modré turistické značce od semilské části Řeky (sídliště) po levém břehu Jizery. Na konci ulice U Tunelu jsou garáže a za nimi je možné na malém plácku zaparkovat auto. K Vodní bráně dojdete posledních 200 metrů pěšinou, na jejímž konci je na ní nástup. Výstup na Via ferratu je na vlastní nebezpečí, rozhodně však není pro každého! I když na ní můžou i začátečníci, musí být pod dozorem zkušeného průvodce! Lézt ferratu můžete pouze s lezeckým vybavením, jako je přilba, rukavice, jisticí set a lezecký úvazek! Jinak hrozí úraz padajícím kamením a nebezpečí pádu z velké výšky! Současně platí přísný zákaz lezení za bouřky! Pohybovat se smíte pouze po určených trasách! Via ferratu spravuje občanské sdružení Vodní brána.
Pamětní deska Tomáše Garrigua Masaryka:
Nová (obnovená) pamětní deska prezidenta
T.G.Masaryka u Galerie na Riegrově stezce.
V rámci oslav 110 let otevření Riegrovy stezky 21.září 2019 byla nejen otevřena třetí trasa Via Ferraty, ale zároveň, přímo na začátku visuté lávky (Galerie), také odhalena kopie pamětní desky na počest návštěvy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Původní bronzová deska tu byla odhalena 18.září 1938, ovšem krátce po její instalaci vnikla na území tehdejšího Československa okupační vojska nacistického Německa a začalo rekvírování kostelních zvonů a dalších bronzových předmětů pro válečné účely. Deska proto byla tajně v noci přenesena do domu čp. 350 v Semilech, kde bydlel autor jejího návrhu, keramik Vladimír Strádal. Samozřejmě, že Masarykova pamětní deska by se nelíbila ani komunistům, proto zůstávala ukryta ve sklepě domu pod zbytkem uhlí až do roku 2007, kdy ji nalezl Vladimír Strádal mladší. Na základě iniciativy Muzea a Pojizerské galerie v Semilech vznikla tato plastová kopie.
Bítouchov - konec nebo začátek?
Od Galerie již dojdeme pohodovou cestou na konec Riegrovy stezky v Semilech - Bítouchově. Samozřejmě to může být i začátek. Záleží na Vás, kterým směrem se vydáte. O kousek dál, u čistírny odpadních vod, přechází lesní cesta v úzkou silničku, kde se nachází také parkoviště nejen pro návštěvníky Riegrovky. Pokud vyrazíte na stezku odtud, můžete pro zpáteční cestu využít vlak ze Železného Brodu, kterým projedete ony Říkovské tunely.
Parkoviště v Bítouchově.
Konec (nebo začátek) Riegrovy stezky údolím Jizery
mezi Bítouchovem a Podspálovem.
Ovšem, ať už vyrazíte na Riegrovu stezku z Podspálova nebo z Bítouchova, ideální zpáteční trasu do výchozího bodu představuje další zajímavá cesta - Kamenického stezka! Ta vede téměř souměrně s Riegrovou stezkou, ale vysoko nad ní po horní hraně údolí. Říká se jí také Malá Riegrovka. Druhou část dnešního výletu tedy budeme věnovat právě jí. Zároveň se po ní vrátíme na začátek dnešního putování, do Podspálova. Nenabízí sice tolik různých zajímavostí jako Riegrovka a není ani tak pohodlná, ale na její trase se nachází hned několik vyhlídek do kaňonu Jizery a jejího okolí. Nejznámější vyhlídkou je pak Myší skála, která je ještě starší než stezka samotná.
Historie a stavba Kamenického stezky:
Kde se vzala a kdo ji vlasně vyšlapal, to o prapůvodní cestičce vedoucí z Bítouchova do Spálova nad prudkým svahem údolí Jizery dnes už nikdo neví. Jistě však za ní stojí dávní lidé z okolních vsí, kteří ji využívali od nepaměti. Avšak teprve na konci neblahého roku 1939 si ji všimla skupina semilských turistů v Bítouchově, která po ní prošla až do Spálova. Pěšina se klikatila nad strmou strání a místy nabízela opravdu jedinečné výhledy do onoho hlubokého kaňonu řeky Jizery s již existující a velmi oblíbenou Riegrovou stezkou. Myšlenka možného vzniku druhé turistické stezky, která by ve spojení s dominantní Riegrovkou vytvořila v okolí Semilska zajímavý výletní okruh, se tak sama nabízela. Krátce na to tu byla žlutými skvrnami na stromech provizorně vyznačena turistická trasa.
Vzápětí bylo v ústředí KČT Semily rozhodnuto o stavbě nové turistické stezky. Současně byl schválen nápad pojmenovat stezku po semilském rodákovi, aktivním propagátorovi turistiky a dlouholetém členovi místního Okrašlovacího spolku i Klubu českých turistů JUDr. Janu Kamenickém (1876-1951). Ten se hluboce zapsal do historie české turistiky. Napsal mnoho knih a publikací nejen o krajině Českého ráje, Pojizeří, Krkonoších, ale celé tehdejší Československé republice, včetně mnoha evropských států a dokonce i severní Afriky. Jeho největší prací byly osmidílné Kamenického toulky po Československé republice vydané postupně v letech 1934-1936. Ještě před první světovou válkou se účastnil práce ústředního výboru KČST, kde byl později (1922) zvolen i předsedou. Proto byla při pojmenování stezky udělena vyjímka z rozhodnutí KČT nepovolovat pojmenování turistických objektů jménem žijících osob. V tomto případě však byla vyjímka plně zdůvodnitelná. JUDr. Jan Kamenický byl navíc po šedesáti letech od své smrti v roce 2011 zapsán za své zásluhy do síně slávy české turistiky.
Samotné úpravy pěšiny na turistickou stezku s odbočkami na šest různých skalních vyhlídek započaly na jaře válečného roku 1940. Stavbu provádělo sedmnáct dělníků a studentů, které vedl nadšený turista František Malý z Bítouchova. Následující jaro bylo vše dokončeno a stezka byla připravena pro první turisty. Slavnostní otevření se pak konalo v neděli 25.května 1941. Právě zde v Bítouchově, kde stezka začíná se tehdy sešly stovky lidí. Přijeli zástupci hlavního ústředí KČT z Prahy, vrchní komisař okresu J. Cypro, starosta semil JUDr. J. Vlček, starosta Železného Brodu M. Jiránek a především samotný JUDr. Jan Kamenický s manželkou a synem. Ten sám, po proslovech a svému poděkování nad pojmenování stezky jeho jménem, slavnostně přestřihl pásku a vydal se jako první v čele průvodu na cestu po stezce s několika zabezpečenými vyhlídkami.
Kamenického stezka byla zároveň po otevření vnímána také jako nenápadný vlastenecký čin v době německé okupace. V roce 1958 byla stezka oficiálně přejmenována na Stezku pionýrů, veřejnost to však nikdy nevzala na vědomí a původní název tak prakticky zůstal zachován po celou dobu neblahých let 20.století. V roce 2010 provedl KČT Semily na stezce opravy a zprůchodnění poškozených míst. Zároveň byla stezka komplexně přeznačena.
Na cestě po Kamenického stezce:
Online mapu s jednotlivými číselnými body na trase Kamenického stezky otevřete kliknutím na obrázek mapy:
Nacházíme se tedy nyní u parkoviště v Bítouchově, části města Semily, přesněji v místě zvaném U Kynčlů, podle místní hospůdky. U rozcestníku na této křižovatce nenápadně začíná mladší sestra Riegrovy stezky. Přestože, jak již bylo psáno výše, se jí přezdívá Malá Riegrovka, ve skutečnosti je Kamenického stezka delší. Z Bítouchova zpět do Podspálova měří 5,3 km, tedy pokud počítáme i odbočky na všechny vyhlídky po trase. V úseku Bítouchov - U Kynčlů → Morava - rozc. (2,8 km) je stezka značena žlutou značkou, zatímco v úseku Morava - rozc. → Spálov - silnice, rozc. (2,5 km) je značena modrou značkou.
Hospoda u Kynčlů v Bítouchově.
Rozcestí u Kynčlů v Bítouchově -
začátek Kamenického stezky.
Vyhlídka Kopáňka:
Od rozcestí U Kynčlů vystoupáme mezi domy k lesnímu průseku ve svahu nad řekou Jizerou, kterým následně projdeme až na louku.
Louka Kopáňka na Kamenického stezce v Bítouchově.
Kamenického stezka ve svahu nad ČOV
pod loukou Kopáňka v Bítouchově.
V její horní části u protějšího lesa se nachází první vyhlídka s lavičkou pojmenovaná podle názvu této louky - Kopáňka. Je odtud netradiční výhled na město Semily, především část Bítouchov, sídliště Řeky a okolní svahy.
Pohled z vyhlídky Kopáňka na jihovýchod
(Semily - Podmoklice, vrch Lomy).
Pohled z vyhlídky Kopáňka na jihovýchod
(sídl. Semily - Řeky, okolní svahy).
Vyhlídka Peretka:
Na vyhlídce Kopáňka také zároveň začíná první odbočka (100 m) z Kamenického stezky, po které dojdeme po okraji louky ke skalní vyhlídce zvané Peretka. Toto zvláštní, ale velmi pěkné jméno dostala vyhlídka po ženě Italského dělníka Giovanniho Perettiho, který v roce 1856 razil v protějším svahu údolí ony Říkovské železniční tunely, ale poté se oženil a již zůstal nadobro v Bítouchově. Po jeho smrti se jeho vdově začalo přezdívat Peretka. Z vyhlídky je pěkný pohled na náš již známý (výše popsaný) jímací jez s domkem jezného, kde začíná podzemní náhon pro vodní elektrárnu v Podspálově a na opačné straně říční soutěsky také horní část skalní věže Vodní brána s Via ferratou.
Pohled z vyhlídky Peretka na jímací
jez MVE Spálov na Jizeře.
Vyhlídka Peretka na Kamenického stezce.
Vyhlídka Jiřička:
Po návratu na hlavní trasu Kamenického stezky pokračujeme zase lesem ve svahu nad údolím Jizery s Riegrovou stezkou k další nedaleké vyhlídce, tentokrát z názvem Jiřička. Jde o výběžek skalní stěny s malou nerovnou plošinkou, která je opět vybavena dřevěnou lavičkou a samozřejmě kovovým zábradlím. Jiřička poskytuje poměrně otevřený výhled na údolí jižním směrem. Především je odtud pěkně vidět ona skalní věž Vodní brána, po jejíž stěně vede Via Ferrata a pod ní se nachází visutá lávka (Galerie) na Riegrově stezce.
Skála Vodní brána nad Jizerou s lezci na
Via Ferratě z vyhlídky Jiřička.
Pohled z vyhlídky Jiřička na jih.
Vyhlídka Jiřička na Kamenického stezce.
Vyhlídka u Peršinky:
Čtvrtá vyhlídka ve směru od Bítouchova s lavičkou na skalním výběžku přímo na trase Kamenického stezky. Výhledy na všechny strany jsou odtud z důvodu bujné květeny bohužel nevalné, ale jinak podobné jako z Jiřičky. Jméno dostala vyhlídka pravděpodobně také podle zkomoleného ženského jména.
Velmi omezený pohled z vyhlídky U Peršinky na jih.
Vyhlídka U Peršinky na Kamenického stezce.
Vyhlídka Moravská Jiřička:
Od Peršinky Kamenického stezka krkolomně stoupá k vyvýšenině s další lavičkou u osady Morava, která je stále součástí semilské části Bítouchov.
Kamenického stezka za vyhlídkou U Peršinky
směrem k vyhlídce Moravská Jiřička.
Právě podle ní je pojmenována další skalní vyhlídka - Moravská Jiřička, na kterou dojdeme další 50 m odbočkou. Výhled je odtud bohužel opět omezený kvůli vzrostlé vegetaci, ale přesto nabízí další úhel pohledu na kaňon Jizery. Z něj nejvíce zaujme především protější skalní masiv Sokolích skal a hlavně masiv vysoké Krkavčí skály, kde se rovněž nachází jedna z nejimpozantnějších vyhlídek na kaňon Jizery vůbec. Tam se samozřejmě také podíváme níže v článku v části Zajímavosti v okolí. Perličkou Moravské Jiřičky může být i fakt, že přímo hluboko pod ní vede podzemní vodní štola k elektrárně v Podspálově.
Pohled z vyhlídky Moravská Jiřička
na protější vyhlídku Krkavčí skála.
Vyhlídka Moravská Jiřička na Kamenického stezce.
Vyhlídka U Bakala:
Následně stezka stoupá po jihozápadním svahu výrazného kopce Medenec (544 m), jehož západní svah spadá prudce o 250 metrů dolů k Jizeře. Další odbočka (100 m) na vyhlídku na sebe nenechá dlouho čekat. Tentokrát se jmenuje U Bakala, podle občana tohoto jména (ale nebojte, již se tak jmenuje od jejího vzniku v roce 1940, takže případná podobnost jména není peněžní podvod, ale čistá náhoda!). V současnosti je odtud asi nejlepší výhled z Kamenického stezky do samotného údolí na koryto řeky Jizery a železniční trať se severním portálem prvního Říkovského tunelu. Za stromem pak můžeme přímo naproti nám přes údolí opět vidět skalní masiv Krkavčí skály s dominantní vyhlídkou. Pokud Vám bude tento pohled na údolí povědomí, tak vězte, že se nemýlíte. Podobný je z Böhmovy vyhlídky na Riegrově stezce, kterou jsme již navštívili. Teď však stojíme o rovných 100 m výše.
Pohled z vyhlídky U Bakala na železniční trať
a severní portál prvního Říkovského tunelu.
Pohled z vyhlídky U Bakala na kaňon Jizery
s Riegrovkou a Říkovskými železničními tunely.
Rozcestí Morava:
Nyní, po návratu na hlavní trasu, můžeme pokračovat kolem krmelce, přes křižovatku lesních cest, projít vedle velkého mraveniště stále do kopce až k rozcestí Morava. Právě zde končí žlutá turistická značka a Kamenického stezka pokračuje dále vlevo po modré. Nachází se tu rovněž přístřešek se stolem a lavičkami, kde se lze ukrýt před nečasem nebo si odpočinout.
Rozcestí Morava s přístřeškem na Kamenického stezce.
Od rozcestí Morava vystoupáme po stezce skoro až k vrcholu Medence do výšky 525 m a dosáhneme tak nejvyššího bodu celého našeho dnešního putování. Od této chvíle půjdeme po zbytek hlavní trasy stezky již jen z kopce nebo po rovině. Za krátko sejdeme po okraji paseky k poslední, zato však nejznámější a nejoblíbenější vyhlídce na Kamenického stezce - Myší skále (nebo také Mniší skále či Myškově skále).
Pohled z Kamenického stezky lesním průsekem nad Myší skálou.
Kamenického stezka pod vrcholem Medence ve výšce 525 m.
Vyhlídka Myší skála:
Čedičový 25 metrů vysoký skalní útvar v nadmořské výšce 478 m a úctyhodných 192 m nad hladinou řeky Jizery si oblíbili tehdejší turisté a dobrodruhové již na začátku 20. století. Ovšem až na jaře roku 1926 se skála dostala do vlastnictví KČT a ten na ní záhy 26.září toho roku slavnostně otevřel novou vyhlídku. Stalo se tak o 15 let dříve, než vůbec vznikla samotná Kamenického stezka. Proč se skále říká zrovna Myší je otázka, protože existují i jména Mniší skála, Myšek, Myškova skála či Myškovka. Jedná se tedy spíše opět o přenesené jméno nějaké osoby než označení po malých hlodavcích.
Přístup na skalní vyhlídku Myší skála na Kamenického stezce.
Vyhlídka Myší skála na Kamenického stezce.
Co však činí vyhlídku na Myší skále za jedinečnou, je především způsob výstupu na ní. Žádné pohodlné a upravené cesty nebo výstup usnadňující ocelové lávky, žebříky či zábradlí, jako na jiných vyhlídkách v kraji tu nenajdeme. Tady je potřeba využít vlastní sílu a lezecký um naplno. Na vrcholovou nezabezpečenou plošinu je nutné vystoupat (vyšplhat) po obvodu skály, která však také není nijak zvlášť upravena a zabezpečena. Pouze na začátku výstupu jsou vytesané schody ve skále a v některých náročných partiích se lze podržet silného řetězu. Není to jistě výstup pro každého, především v zimě, ale ti, kteří se nahoru odváží, nebudou litovat.
Výhledy jsou odtud opravdu překvapivé. Především nás zaujme hloubka samotného kaňonu Jizery i když přes stromy není vidět úplně dolů. Dále lze odtud vidět nejvyšší horu Českého ráje Kozákov (744 m), Prackovský a Hamštejnský vrch, dále vrch Sokol (562 m), Suché skály a Vranovský hřeben s Pantheonem nad Malou Skálou. V průseku lze spatřit i kopec Ralsko (696 m) u Mimoně, více vpravo nesmí chybět jasný a nezaměnitelný obrys Ještědského hřebene. V popředí na konci kaňonu Jizery je pak nedaleký Železný Brod.
Výhled na severozápad z vyhlídky Myší skála
(Kozákov, Sokol, Pantheon, Ještěd, Železný Brod).
Výhled na jihozápad z vyhlídky Myší skála
(Kaňon Jizery, Kozákov).
Vesnička Spálov:
Po zdárném zdolání Myší skály můžeme pokračovat Kamenického stezkou opět po svahu dolů, kde se napojíme na širší lesní cestu a po ní za okamžik vyjdeme z lesa u vesničky Spálov. Nejnáročnější část Kamenického stezky tak máme za sebou.
Malebná vesnička Spálov od roku 1964 administrativně stále spadá pod okresní město Semily, jako jejich část. První zmíňka o její existenci je pak z roku 1543.
Při příchodu z lesa na místní silničku můžeme nejprve z Kamenického stezky na okamžik odbočit doleva k neoficiálnímu vyhlídkovému a odpočinkovému místu uprostřed louky, kterému se říká „Mirovo vyhlídka“. Je odtud velmi pěkný výhled, především pak na Jizerské hory a Krkonoše. Za vidění tu stojí také zajímavý a nápaditý rozcestník s posezením, který ukazuje i vzdálenost cesty do nebe či do pekla!
Dále budeme procházet přímo pod korunou památné Spálovské lípy srdčité, která má obvod kmene 556 cm, dorůstá výšky 25 m a její stáří je přes 200 let. Strom je v koruně staticky zabezpečený proti silným větrům, které tu, jak jsme se mohli přesvědčit při průchodu Riegrovou stezkou, nejsou vzácností.
Památná Lípa sdrčitá v obci Spálov.
Už od památné lípy můžeme vidět další zajímavost, kterou je místní evangelická kaple. Byla postavena roku 1888, ovšem složité období druhé poloviny 20.století ji nijak neprospělo, podobně jako mnohým jiným sakrálním stavbám. A tak ji ještě v roce 1990 hrozila demolice z důvodu velmi havarijního stavu. Naštěstí se tak nestalo díky nadšení a snaze tuto stavbu zachránit místního chalupáře, ale jinak pražského akademického malíře Vladimíra Veselého. Ten se rozhodl uspořádat v jejím zničeném interiéru první výstavu obrazů s dobrovolným vstupným, jehož výtěžek by putoval na nejdůležitější rekonstrukční práce. Následující roky zde vznikla zajímavá tradice každoročního zářijového výtvarně hudebního setkání přátel a milovníků umění s názvem „Spálovské babí léto“. Navíc se podařilo, že akce byla rok od roku obsáhlejší a tím i více výdělečnější. Od 7. ročníku převzalo nad akcí záštitu přímo město Semily ve spolupráci s občanským sdružením Cervus Semilensis. S touto pomocí se nakonec kaple dočkala rekonstrukce a návratu do původního stavu. Akce se tu koná i nadále. Kaple je ve správě sboru Českobratrské církve evangelické z Libštátu, které ji využívá jako modlitebnu. Běžně však není přístupná.
Kaple Českobratrské církve evangelické z Libštátu v obci Spálov.
Kaple Českobratrské církve evangelické z Libštátu v obci Spálov.
Od kaple dojdeme na rozcestí Spálov - obec. Zde zprava končí hlavní příjezdová silnice do vesnice nejen od Semil. Je zde i obratiště těch několika málo autobusů, které sem zajíždí. O pár metrů dále je u silnice vpravo další malá kaplička. Kamenického stezka však pokračuje na rozcestí doleva nadále z kopce. U druhého domu vpravo (č.p. 47) můžeme vidět pomník obětem 1. světové války.
Pomník obětem 1. světové války v obci Spálov.
Za okamžik dojdeme mezi živými ploty na konec Spálova a po louce dojdeme až k lesu ve svahu údolí řeky Kamenice. Jím budeme pomalu sestupovat až na silnici u Podspálova.
Rozcestí Spálov - silnice:
Starou historickou cestou sestupujeme lesním průsekem k Podspálovu. Postupně přejdeme malý potůček, v jednom místě se nám naskytne zajímavý pohled na klikatící se údolí Kamenice a o něco dále můžeme na starém telefonním sloupu spatřit onu dávnou žlutou značku (skvrnu), kterými byla provizorně vyznačena cesta budoucí Kamenického stezky v roce 1940.
Pravděpodobný pozůstatek provizorního značení budoucí
Kamenického stezky na sloupu pod Spálovem.
Pohled na údolí Jizerské Kamenice ze staré
lesní cesty z Podspálova na Spálov.
Nakonec sestoupíme až na silnici z Bozkova do Železného Brodu. Tady u rozcestníku Spálov - silnice končí (nebo samozřejmě naopak začíná) Kamenického stezka.
Rozcestí Spálov - silnice - začátek Kamenického stezky
(Lesní cesta po modré směr obec Spálov).
Podspálov - a kam dále?:
My se nyní můžeme vydat po silnici vlevo a za nějakých 200 m dojít zpět do Podspálova, odkud jsme dnešní okružní výlet začali. Zároveň zde také končí naše hlavní dnešní putování. Pokud však ještě máte chuť a sílu, mám tu pro vás dále několik tipů na zajímavá místa v okolí, která můžete navštívit.
Zajímavosti v okolí:
Pomníček obětem vlakové nehody u Spálova:
Vydáte-li se po silnici z Podspálova (nebo rovnou od rozcestí Spálov - silnice) směrem na Bozkov proti proudu řeky Kamenice, dorazíte asi po 800 metrech do místa, kde vlevo ze silnice odbočuje malá nenápadná pěšinka dolů k železniční trati. Vede k mostu, který trať převádí přes řeku. A právě na tomto mostě došlo 25.srpna 1990 k obrovské vlakové tragédii. Z jejího popisu doslova mrazí.
Byl krásný letní víkendový den, jako stvořený pro toulky Riegrovou nebo Kamenického stezkou. Osobní motorový vlak s jedním vagónem, který vyjel před 13. hodinou z nádraží v Železném Brodě, také vezl turisty, kteří se vydali na výlet. Mnoho z nich se rozhodlo pro výstup na zastávce v Podspálově a tím, aniž by to vůbec tušili, si zachránili život. Když vlak odjížděl ze zastávky, nikdo v něm si už nevšiml, jak z blízké restaurace rychle vybíhá její obsluha a ještě se na vlak snaží horečně mávat, aby zastavil. Bylo však pozdě. Vlak podjel silniční most, projel krátký úsek pod silnicí a blížil se na most přes řeku Kamenici. Těsně za ním se proti němu vyřítil v nepřehledném skalnatém terénu nákladní manipulační vlak, který za sebou táhl šest těžkých vagónů. Srážka byla nevyhnutelná.
Archivní foto železniční nehody u Spálova dne 25.08.1990.
V těch několika málo (mili)sekundách ještě stačil vyběhnout z kabiny strojvůdce Eduard Vraštil a křiknout na cestující, aby se drželi vzadu. Díky tomuto jeho poslednímu odvážnému činu se alespoň někteří cestující stačili něčeho chytit a počet obětí tak nebyl ještě větší. Následující náraz nákladního vlaku byl natolik silný, že osobní vlak odhodil až zpátky na most. Jeho lokomotiva se doslova vyšplhala na kapotu nákladního lokotraktoru. Tím došlo k proražení třistalitrové nádrže s naftou a v okamžiku se celý motorový vagón osobního vlaku proměnil v ohnivou kouli. Z vozu se stala smrtící past. Žár byl tak obrovský, že se roztavila i kovová konstrukce lokomotivy. Tato děsivá scéna si vyžádala 14 životů a 32 zraněných. Mezi oběťmi neštěstí byli i strojvedoucí motorového osobního vlaku Eduard Vraštil a jeho vlakvedoucí Karel Svatý. Ti, které nezabil samotný náraz uhořeli v plamenech. Někteří se chtěli zachránit skokem z okna, ale neuvědomili si, že se nacházejí na mostě. Pád do hlubokého a kamenitého řečiště Kamenice byl však v ten okamžik snesitelnější, než nejstrašnější smrt v plamenech. Podle jabloneckých hasičů, zasahujících na místě, neměli lidé, kteří včas neutekli, sebemenší šanci na přežití. Posádka nákladního vlaku vyvázla se zraněními, jeho strojvedoucímu Ivanu Škarydovi se podařilo z vlaku včas vyskočit a srážku odnesl zlomeninou klíční a patní kosti. Z lesa pak viděl přes 50 m vysoké plameny. Neštěstí přežil i průvodčí z osobního vlaku, který byl v době nárazu v přívěsném voze. Mnoho pasažérů zachránili i přítomní turisté.
Jako viníky neštěstí byli označeni výpravčí v železničních stanicích Jesenný a Železný Brod. Ti vinou nepředpisové komunikace poslali vlaky proti sobě. Když si se zděšením svojí chybu uvědomili, snažili se situaci zachránit tím, že zavolali do restaurace Pod Spálovem, která je, jak víme, dodnes u zastávky v Podspálově, a požádali obsluhu, aby se pokusila osobní vlak varovat a zastavit. Bohužel už bylo pozdě. Chyběly vteřiny a osobní vlak obsluze restaurace ujel a ta viděla už jen dvě vzdalující se červená světla, označující brzký konec jeho poslední jízdy. Oba výpravčí byli odsouzeni k pěti letům vězení. Po odpykání trestu se z tohoto kraje navždy odstěhovali.
Pomníček 14 obětem strážky vlaků
u Spálova ze dne 25.08.1990.
Železniční (Edův) most přes Kamenici u Spálova,
kde došlo 25.08.1990 ke srážce vlaků.
Na památku strojvedoucího osobního vlaku a jeho posledního činu se tento železniční most přes řeku Kamenici oficiálně nazývá Edův most. Nachází se u něj pomníček všem obětem tragédie, u kterého se každý rok scházejí přežívší nehody a pozůstalí po obětech. Od roku 2000 je u něj zároveň i cíl každoročního pietního amatérského vytrvalostního běhu a dálkového pochodu Palackého stezkou z Tanvaldu do Podspálova. Hlavním organizátorem této akce je Federace strojvůdců České republiky.
Palackého stezka:
U zastávky Spálov začíná nejen Riegrova stezka, ale také další zajímavá a mnohem delší trasa o celkové délce 17,3 km. Vede údolím řeky Jizerské Kamenice pod Bozkovem, přes Bohuňovsko, pod Jesenným, pod zříceninou hradu Návarov, přes Plavy - Haratice, přes město Velké Hamry, až do Tanvaldu, kde končí na autobusovém a vlakovém nádraží. Stezka byla vybudována v letech 1911 – 1913 odbory Klubu českých turistů Semily a Velké Hamry a dostala jméno po uznávaném „otci národa“ Františku Palackém. Umožňuje spojení Horního Pojizeří s Jizerskými horami a prostřednictvím odbočky do Vysokého nad Jizerou také do Krkonoš. V úseku Podspálov → Návarov-most je stezka značena červeně, v úseku Návarov-most → Tanvald, žst., bus modře.
Cestou po ní můžeme vidět a navštívit například:
- Soutok Kamenice a potoka Vošmendy, který pramení u Vysokého nad Jizerou a prakticky celý svůj tok protéká nezastavěným lesním údolím.
- Bozkovské vodopády na bezejmenném přítoku Kamenice.
- V Jesenném lze v sezóně navštívit sklářskou huť, která nabízí ukázku ruční výroby stolního skla i expozici sklářských výrobků. Současně lze po domluvě nahlédnout i do přilehlé MVE, kde fungují Francisovy turbíny z roku 1909.
- Dále na stezce můžeme vidět náhon MVE Hamry.
- V Návarově se nejprve můžeme občerstvit buď pitným pramenem Karla I. nebo se zastavit v hospůdce Rusalka a poté z nového mostu přes Kamenici vidět zbytky starého kamenného mostu z roku 1766, který se zřítil v roce 1955.
- Nedaleko se pak nachází zřícenina hradu Návarov, chráněná jako kulturní památka. V první polovině 14. století jej na mohutném skalním ostrohu mezi říčkou Kamenicí a potokem Zlatníkem nechal postavit některý z Valdštejnů, v polovině 17. století byl obsazen Švédy a na příkaz císaře Ferdinanda III. byl roku 1644 zbořen. Kámen posloužil k stavbě blízkého zámku Návarova s anglickým parkem, který byl rodinou předválečného majitele upraven na penzion. Je přístupný z jižní strany po šíji prokopané třemi příkopy.
- Velké Hamry nabízí prohlídku Muzea obnovitelných zdrojů energie, kde vám představí sílu a využití vody, větru, slunce i biomasy. Dočtete se ale i o vynálezcích turbín, vzniku žárovky a dalších zajímavostech úzce spjatých s využitelnými zdroji energie. Součástí tohoto objektu je také nejstarší funkční vodní elektrárna u nás, jejíž Francisova turbína pracuje nepřetržitě od roku 1907.
- Novogotický kostel sv. Václava vystavěný v letech 1915–1925 ve Velkých Hamrech.
- V severní části Velkých Hamrů lze navštívit Muzeum socialistických vozů. Uvidíte zde desítky vozů, které ještě nedávno brázdily naše silnice či na ně lidé stáli frontu před národním podnikem Mototechna. V těsné blízkosti se pak nachází MVE Svárov.
- V Tanvaldu je k vidění Kino Jas Járy Cimrmana. Naproti se pak nachází turistické infocentrum, které poskytuje další informace o zajímavostech, památkách, dopravě, ubytování i kulturním a sportovním vyžití ve městě a okolí.
Soutok řeky Kamenice a potoka Vošmendy u Spálova.
Řeka Kamenice v Návarově (Zlatá Olešnice).
Zbytky mostu z roku 1766, nový most z roku 2015
a penzion Rusalka v Návarově.
Unikátní Francisovy turbíny v MVE Velké Hamry z roku 1907.
Muzeum energie a obnovitelných zdrojů ve Velkých Hamrech.
Bozkovské dolomitové jeskyně:
V nedaleké obci Bozkov můžeme navštívit vyhlídkovou věž kostela Navštívení Panny Marie a přímo u něj v parku pěkné sousoší i pomník obětem světových válek. U hlavního parkoviště se nachází turistické infocentrum. Ovšem hlavním lákadlem obce jsou místní vyhlášené a v sezóně hojně navštěvované dolomitové jeskyně.
Krasová výzdoba Bozkovských dolomitových jeskynní.
Jedná se o největší jeskynní systém v severovýchodních Čechách a také jediný, který vznikl silnou korozivní činností podzemní vody v čočkovitém tělese vápnitých dolomitů, metamorfovaných a místy silně prokřemenělých. Byl objeven náhodou při těžbě vápence v místním malém lomu v roce 1947, kdy se po odstřelu objevila dutina. Nejprve se jí po deseti letech prokopali do tzv. Staré jeskyně místní nadšenci Josef Kurfiřt, Richard Havel a Josef Dolenský a následně našli i krápníkovou výzdobu v Jeskyni Překvapení. O rok později našli speleologové Krasové sekce Národního muzea z Prahy další část systému - Novou jeskyni s největším podzemním jezerem v Čechách (320 m²) ve 24 m dlouhém a 14 m vysokém Jezerním dómu. V roce 1969 byly jeskyně zpřístupněny turistům. Nejprve však byl vyražen 50 m dlouhý umělý tunel mezi Starou a Novou jeskyní. Navíc kvůli volnému přístupu musela být hladina jezera snížena o 5 metrů.
Jeskynní výzdoba je vskutku unikátní. Mimo běžné krápníky se tu nachází excentrické vláknité a keříčkovité krápníky, které vznikly trvalým prouděním vzduchu. Ze stěn a stropů vystupují křemenné římsy a lišty. Díky lidské obrazotvornosti získaly jména jako Hřebínek, Anděl, Panenka, Tři králové, Přilba či Betlém. Závěrečná velkolepá podívaná je na Jezerní dóm, na jehož křišťálově čisté modrozelené hladině se zrcadlí krásy celé jeskyně.
Délka dosud objevených prostor měří 1060 m s výškovým rozpětím (denivelací) 43 m. Zpřístupněný okruh je dlouhý 400 m, překonává 245 schodů a jeho prohlídka s průvodcem trvá cca 45 minut. Teplota vzduchu v jeskyni se celoročně pohybuje v rozmezí 7,5-9 °C při relativní vlhkosti 96-100 %, teplota vody v jezeru je stále 8 °C. Jeskyně byly v roce 1999 prohlášeny národní přírodní památkou.
Podzemní jezero v Bozkovských dolomitových jeskynních.
Krasová výzdoba Bozkovských dolomitových jeskynní.
Vzhledem k tomu, že o prohlídku jeskynní je především v letní sezóně obrovský zájem (70 tisíc lidí ročně), silně doporučuji zajistit si rezervaci prohlídky na konkrétní datum a čas telefonicky předem na čísle 481 682 167 (Po 11-15, Út-Pá 8-12, víkendy, svátky 9-12 h.). Více informací na stránkách Správy jeskyní České republiky.
Město Železný Brod:
Turistům má co nabídnout i samotné město Železný Brod. Doporučuji návštěvu místní části Trávníky, která byla roku 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací. To proto, že se zde nacházejí památky lidové architektury, které si
zachovaly starobylý podkrkonošský ráz. Všechny roubenky i zděné klasicistní domy byly postaveny již na přelomu 18. a 19. století a většina nese jména po původních obyvatelích (např. Knopovsko, Jechovsko, Krumžovsko, ...). Na místním
Malém náměstí, kterému se přezdívá Železnobrodský rynek, najdeme šestibokou pískovcovou kašnu z roku 1828. Nepřehlédnutelnou dominantou Trávníků je kostel sv. Jakuba Většího z konce 17. stol. a přiléhající dřevěná zvonice.
Běliště - Železný Brod (Trávníky).
Nejkrásnější a největší dům se pak nachází na severozápadním konci Trávníků nad potokem Žernovníkem. Říká se mu Běliště (č.p. 57). Byl postaven v roce 1807 a v minulosti v něm bývala koželužská a barvířská dílna. Dnes je uvnitř instalována národopisná expozice městského muzea Železný Brod. Uvidíme zde, jak se žilo ve venkovské chalupě v 2. polovině 19. století, starou školní třídu, pekařskou dílnu, ševcovský rynek i tehdejší oblečení. Atrakcí je funkční historický flašinet s devíti melodiemi, jenž dodává místu specifické kouzlo. Celou lokalitou prochází kilometr dlouhý vzdělávací okruh Trávníky. Knížečku s podrobným popisem všech stavení a objektů si lze vyzvednout v místním Turistickém informačním centru.
V budově někdejší městské spořitelny z roku 1936 na náměstí 3.května se pak nachází další část Městského muzea zaměřená na sklářskou expozici. Přibližuje historii výroby skla v Železném Brodě od poloviny 19. století do současnosti. Dozvíte se zajímavé informace nejen o historii tohoto způsobu obživy, ale také o tradici místní Střední uměleckoprůmyslové škole i místních sklářů, kteří ve svém oboru dosáhli vynikajících výsledků.
Skleněný betlém.
Fenoménem, který je typický pouze pro Železnobrodsko, jsou skleněné betlémy, které můžete vidět v Minimuzeu skleněných betlémů v Železné ulici č.p. 103. Unikátní a celosvětově jedinečná sbírka čítá více než 70 skleněných betlémů, ať již jde o klasické figurkové nebo betlémy korálkové, ryté, broušené, z dutých skleněných trubic, z tavené plastiky, na skle malované či betlém - skleněnou mozaiku. Minimuzeum provozuje paní Alena Kortanová a vstup do něj je přesprodejnu skla, kde si můžete zakoupit mimo betlémy i další krásné sklářské výrobky. Je zde i kreativní korálková dílnička (nejen) pro děti. Vstupné je dobrovolné.
Pěkná je procházka po nábřeží Obránců míru podél Jizery nebo po žluté značce na vyhlídku Šibeňák, odkud máte město jako na dlani.
Město Semily:
Také město Semily stojí za Vaši návštěvu! Opět můžeme začít u Muzea a Pojizerské galerie. Muzeum bylo otevřeno 28.srpna 1960 v historické budově (č.p. 2) ze 17. stol., jen pár metrů od Riegrova náměstí. V 19. století v něm žil advokát Antonín Zeman, známý jako Antal Stašek (studánka na Riegrovce nese jeho jméno). V roce 1882 se zde narodil jeho syn Kamil, dnes známý jako spisovatel Ivan Olbracht.
Budova Muzea a Pojizerské galerie
v Semilech (Husova ul. č. p. 2).
Muzeum představuje region horního Pojizeří se zaměřením na etnografii, společnost, vědu i umění. Neobvyklá etnografická expozice Tajemství řemesel našich předků, umístěná v podkroví, ukazuje malovaný nábytek, předměty z podkrkonošských domácností jako jsou lidové kroje, původní městské a venkovské oblečení, Maiznerův betlém, památky na krkonošské i jiné řemeslníky a další zajímavosti. V dalších částech muzea se nachází několik aktuálních výstav zaměřených na historii regionu či výtvarnou scénu. K muzeu patří i Pojizerská galerie, která je využívaná především pro pořádání uměleckých výstav. Byla otevřena na podzim 1991 v zajímavě řešené přístavbě.
Roubené chaloupky v Jílovecké ulici v Semilech.
I v Semilech nalezneme tři památkově chráněné roubené chalupy z přelomu 19. a 20.století, a sice v ulici Jilovecká. Představují poslední ukázku původních domků, které dříve obývali drobní řemeslníci a tovární dělníci. Dnes jsou dvě
z nich ve správě Muzea a třetí (zelená) je pronajata sdružení Semínko země z.s. a funguje v ní přírodně zaměřená mateřská škola.
V červené roubence, která slouží jako další objekt pro muzejní účely, je momentálně (05.2020) instalována expozice zcela zapomenutého řemesla - pilníkářství. Dílna, kterou zde skutečně provozoval Jaroslav Dolenský až do roku 1956,
se nedochovala, a tak celou výrobní technologii městu poskytl poslední český pilníkář pan Drahomír Smejkal z Jihlavy. Pýchou expozice je tzv. Svatý kout se zrestaurovaným obrazem sv. Jana Nepomuckého z roku 1759. Na půdě můžete zhlédnout
původní dochovaný povalový strop, užívaný v roubených stavbách již od středověku. Jinak se tu nachází expozice léčivých bylin a lidového léčitelství.
Za návštěvu také rozhodně stojí park Ostrov, který se nachází na místě bývalých lázní mezi samotnou řekou Jizerou a městským náhonem. Pravidelně se tu konají různé akce, např. „Ostrov žije“ vždy v květnu a další. Hned vedle tohoto parku se za náhonem a ulicí Bítouchovská rozkládá městský lesopark Palackého sady zřízený Okrašlovacím spolkem Semil v roce 1898. Koncem 50. let byl zcela zdevastován a obnovován byl teprve po roce 1996, kdy byl registrován jako významný krajinný prvek. Je zde zastoupena bohatá druhová skladba domácích i exotických dřevin.
Římskokatolický kostel sv. Petra a Pavla v Semilech.
Severně nad centrem města se tyčí neodmyslitelná dominanta panoramatu města - Římskokatolický kostel sv. Petra a Pavla z roku 1911 na místě původního barokního kostela z roku 1702. Jedná se o trojlodní novorománskou baziliku s pěti oltáři. Původní památkou na starý kostel jsou nadživotní sochy sv. Petra a Pavla u vchodu. Díky místnímu muzeu je ochoz věže kostela přístupný po 122 schodech v pravidelných časech veřejnosti. Z výšky 23,5 m si poté můžete prohlédnout celé město Semily jako na dlani.
Ještě se zmíním o jedné recesiální zajímavosti. Nachází se necelých 3,5 km severovýchodně od centra Semil v místní části Nouzov. Jde o Cimrmanovu nejnižší rozhlednu v naší republice. Její výška je -0,15 m. Ano, jde skutečně o zápornou hodnotu, kdy „ochoz“ rozhledny je zapuštěn do země pod okolní terén. Nicméně i tak je odtud pěkný výhled. Můžete zde vyzkoušet i prototyp Cimrmanova dalekohledu nebo šlapací telefón.
Cimrmanova nejnižší rozhledna na světě v Nouzově (části Semil).
Velkolepý závěr! - Krkavčí skála:
Na úplný závěr dnešního putování se konečně podíváme na několikrát v článku zmiňovanou majestátní vyhlídku Krkavčí skála. Je umístěna na mohutném skalním bloku při levém břehu Jizery v obrovské výšce 105 metrů nad jejím dnem. Nejlepší a opravdu velmi snadná dostupnost této vyhlídky je z hlavní silnice II/292 ze Železného Brodu do Semil. Asi 1 km za vesnicí Proseč směrem na Semily odbočuje vlevo zeleně značená lesní cesta, po které dojdeme za pouhých 200 metrů přímo k vyhlídce. U odbočky lze zaparkovat auto při okraji silnice. K odbočce vede také žlutá turistická značka v délce 3,5 km z Riegrova náměstí v Semilech.
Vyhlídka Krkavčí skála vysoko nad údolím Jizery.
Historie tohoto vyhlídkového místa sahá úplnými počátky až někam do druhé poloviny 19.století. Již tehdy sem chodívali obtížnou a nebezpečnou cestou ze Semil nadšenci do přírodních krás, aby se pokochali výhledem do údolí. Místo
bylo navíc opředeno různými pověstmi a příběhy. Sám JUDr. Jan Kamenický označil roku 1910 v Časopise turistů Krkavčí skálu jako místo počátku turistiky na Semilsku.
Poprvé přišel na nápad zřízení bezpečné a zajímavé vyhlídky na Krkavčí skále Okrašlovací spolek Semily v listopadu 1899. Protože však měl tehdy plné ruce práce s budováním a úpravou (výše uvedeného) lesoparku Palackého sady, dostal
se tento nápad na jednání spolku až v březnu 1905. Byla založena sbírka pro financování akce. Část jejího výtěžku byla určena na úpravu Krkavčí skály včetně zábradlí a část na vyznačení přístupové cesty i pořízení orientačních tabulí.
Fond se rychle plnil také díky Semilským ochotníkům, kteří, opět v režii MUDr. Jana Kamenického, hráli různé hry a pořádali zábavy. Proto již v květnu roku 1905 byl vrchol Krkavčí skály opatřen pevným železným zábradlím a v blízkosti vyhlídky
zřízena studánka.
Slavnostní otevření nové vyhlídky se konalo 18.června 1905. Rychle se pak toto místo stalo častým a vyhledávaným cílem mnoha turistů, ale i běžných občanů, kteří do té doby žádný valný zájem o krajinné krásy alespoň svého okolí
neprojevovali. Málokdo dnes ví, že tu byly dříve pořádány i sousedské zábavy s hudbou při jednoduchém stolovém zařízení, včetně prodejních stánků s občerstvením.
Z Krkavčí skály je impozantní výhled na celé údolí Jizery s Riegrovou a Kamenického stezkou. Člověka až zamrazí při pohledu z vyhlídky přímo kolmo do hlubin. Právě odtud je nejlépe vidět, jak je údolí hluboko zaříznuté v okolní krajině a geomorfologicky vymodelované řekou Jizerou ve velmi tvrdých metamorfovaných horninách. Skalnaté útesy na obou stranách připomínají divoké scenérie některých horských pásem ve světě. Na starých snímcích z počátku 20.století ještě nejsou svahy tolik zarostlé lesem, což by ještě umocňovalo pocit, že se nacházíme někde v Alpském horském průsmyku, nikoliv na rozhraní Krkonošského podhůří a Českého ráje. Přímo pod vyhlídkou prochází skrz skalní masiv Krkavčí skály druhý Říkovský železniční tunel na trati Liberec - Pardubice (viz text výše).
Pohled z vyhlídky Krkavčí skála
směrem na západ (Semily).
Pohled z vyhlídky Krkavčí skála na protější
skalnatý svah údolí Jizery.
Pohled z vyhlídky Krkavčí skála
směrem na sever (Podspálov).
No a kde myslíte, že napadla členy semilského Okrašlovacího spolku první myšlenka na zřízení turistické stezky hlubokým skalnatým kaňonem řeky Jizery - pozdější Riegrovy stezky? ...
To bychom se ale zase vraceli zpátky na začátek našeho putování ...
I když vlastně ..., proč ne? ...
Vždyť nejen toto údolí a jeho okolí, ale celá naše planeta Země nabízí nekonečné možnosti poznání a příběhů od dávné minulosti až do naší přítomnosti. A je jen na nás, jestli ji v celé své kráse i jedinečnosti budou moci poznávat také
naši potomci a následovníci.
Železniční trať v údolí řeky Jizery
z vyhlídky Krkavčí skála.
Protější vyhlídka U Bakala na Kamenického
stezce z vyhlídky Krkavčí skála.
Protější Böhmova vyhlídka na Riegrově
stezce z vyhlídky Krkavčí skála.
Díky za vaši pozornost a těším se na setkání u dalšího zajímavého výletu za poznáním :-).
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kompletní fotogalerii k tomuto článku naleznete → → → ZDE ← ← ←
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Použité zdroje a prameny k článku:
Jako hlavní zdroj informací, fotografií a videí posloužil především autorův osobní terénní a historický průzkum. Popis bodů na trase Riegrovy a Kamenického stezky byl zvolen podle autorovy myšlenky tak, aby si mohl případný zájemce přímo na trase stezek postupně pročítat informace jednotlivých bodů, např. z telefonu. Dále proběhlo nastudování několika historických a regionálních periodik. Samozřejmě velkým pomocníkem jsou i moderní internetové a elektronické zdroje a publikace.
Text:
- Marek Řeháček & Jan Pikous 2019: Kniha Příběhy vyhlídek Českého ráje (s. 165 - 179) - nakladatelství Petr Polda, s.r.o., Liberec ve spol. s J. Pikousem.
- Liberecký kraj - resort zemědělství a životního prostředí 2015: Maloplošná chráněná území Libereckého kraje (s. 128) - vydal Liberecký kraj
- Semilsko - turistické informace - Průvodce obcemi a zajímavostmi Horního Pojizeří (celá publikace) - vydalo Turistické informační centrum Semily (Mikroregion Kozákov)
- Naučná stezka „Údolím Jizery“ - Jednotlivá zastavení na trase z roku 2008, dostupné ve fotogalerii k tomuto článku http://smidlib.cz/fotogalerie/riegrova-a-kamenickeho-stezka-u-semil.php
- Web KČT Semily [online]. Dostupné z: http://www.kct.semily.cz/
- Trať Železný Brod - Tanvald - 2001 [online]. Autor: Petr Prokeš, dostupné z: https://spz.logout.cz/trate/brodska.html
- Silniční mosty u Spálova jako ukázka meziválečného mostního stavitelství - 21.3.2017 [online]. Autor: Petr Freiwillig, dostupné z: http://www.mosty-tunely.cz/clanky/detail-silnicni-mosty-u-spalova-jako-ukazka-mezivalecneho-mostniho-stavitelstvi/
- Most je elegantní a vtipně zasazený na místo v krajině - 09.07.2014 [online]. Autor: Lenka Klimentová, dostupné z: https://ceskolipsky.denik.cz/z-regionu/most-je-elegantni-a-vtipne-zasazeny-na-misto-v-krajine-20140708-vwd9.html
- Přehrada Josefův Důl - 12.06.2017 [online]. Autor: Martin Kadaník, dostupné z: http://smidlib.cz/toulky-krajem/prehrada-josefuv-dul.php
- Řeka Jizera [online]. Autor: Krajský úřad Libereckého kraje, dostupné z: https://www.liberecky-kraj.cz/dr-cs/4721-reka-jizera.html
- MVE Spálov [online]. Dostupné z: http://mvespalov.sweb.cz/
- Malá vodní elektrárna Spálov [online]. Dostupné z: https://www.cez.cz/cs/o-cez/vyrobni-zdroje/obnovitelne-zdroje/voda/vodni-elektrarny/ceska-republika/spalov-58162
- Vodní elektrárnu ve Spálově si ročně prohlédne přes tisíc turistů - 21.06.2016 [online]. Zdroj: https://jablonecky.denik.cz/zpravy_region/vodni-elektrarnu-ve-spalove-si-rocne-prohledne-pres-tisic-turistu-20160621.html
- 160 let provozu železnice z Pardubic do Liberce - 10.05.2019 [online]. Autor: Petr Keller, dostupné z: https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/7265-160-let-provozu-zeleznice-z-Pardubic-do-Liberce/
- Před 160 lety dorazil do Liberce první vlak, trať byla hotová za tři roky - 04.05.2019 [online]. Autor: Adam Pluhař, dostupné z: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/prvni-vlak-nadrazi-regiony-liberec-zeleznicni-trat-pardubice.A190504_182555_liberec-zpravy_lesa
- Říkovské tunely - 21.09.2018 [online]. Dostupné z: https://www.tripy.cz/rikovske-tunely/
- Fenomén Riegrovy stezky dnes ožije v podobě naučné stezky - 09.10.2008 [online]. Dostupné z: https://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/jcsemislko-riegrova-stezka20081009.html
- Böhmova vyhlídka - [online]. Dostupné z: https://www.interregion.cz/turistika/vyhlidky_rozhledny/bohmova_vyhlidka/bohmova_vyhlidka.htm
- Riegrova stezka - jímací jez na Jizeře - 03.04.2012 [online]. Dostupné z: https://www.turistika.cz/mista/riegrova-stezka-jimaci-jez-na-jizere/detail
- Na každý prst jeden podnik - 11.11.2008 [online] - Autor: Robert Šimek & redakce Euro.cz, dostupné z: https://www.euro.cz/byznys/na-kazdy-prst-jeden-podnik-891945
- Web občanského sdružení Vodní brána [online]. Dostupné z: https://www.vodni-brana.cz/
- Vodní brána: Prožijte na vlastní kůži ten skvělý pocit vylézt Via ferratu - 30.08.2019. Autor: Anna Petruželková, dostupné z: https://www.novinykraje.cz/pardubicky/2019/08/30/vodni-brana-prozije-na-vlastni-kuzi-ten-skvely-pocit-vylezt-via-ferratu/
- Vyhlídky Kamenického stezky [online]. Dostupné z: https://www.interregion.cz/turistika/vyhlidky_rozhledny/vyhlidky_kamenickeho_stezky/vyhlidky_kamenickeho_stezky.html
- Vyhlídky na Kamenického stezce - 09.07.2014 [online]. Dostupné z: https://www.turistika.cz/mista/vyhlidky-na-kamenickeho-stezce/detail
- Památná lípa srdčitá ve Spálově - 02.01.2012 [online]. Dostupné z: https://www.turistika.cz/mista/pamatna-lipa-srdcita-ve-spalove/detail
- Oficiální stránky města Železný Brod [online]. Dostupné z: https://www.zeleznybrod.cz/cz/
- Oficiální stránky města Semily [online]. Dostupné z: https://www.semily.cz/
- Ve Spálově osudnou srážku vlaků nepřežilo čtrnáct lidí - 27.08.2015 [online]. Autor: Jan Sedlák. Dostupné z: https://krkonossky.denik.cz/z-regionu/ve-spalove-osudnou-srazku-vlaku-neprezilo-ctrnact-lidi-20150827.html
- Spálov 25. srpna 1990 - 25.08.2009 [online]. Autor: Jiří Krejčí, dostupné z: http://krejci.bigbloger.lidovky.cz/c/96129/Spalov-25-srpna-1990.html
- Na kolejích vyhaslo 14 životů. Je to už 21 let - 26.08.2011 [online]. Autor: Tomáš Lánský, dostupné z: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/na-kolejich-vyhaslo--zivotu-je-to-uz--let20110826.html
- Webová prezentace Muzea energie ve Velkých Hamrech [online]. Dostupné z: http://www.muzeumenergie.cz/
- Správa jeskynní České republiky [online]. Dostupné z: https://www.caves.cz/
- Bozkovské dolomitové jeskyně [online]. Dostupné z: https://www.kudyznudy.cz/aktivity/bozkovske-dolomitove-jeskyne
- Webová prezentace Minimuzea skleněných betlémů Železný Brod [online]. Autor: Alena Kortanová, dostupné z: https://minimuzeum.wixsite.com/betlemy
- Muzeum a Pojizerská galerie Semily [online - formát PDF]. Autor: Miroslav Šnaiberk, Roman Fries & Daniel Handl, dostupné z: http://muzeumsemily.websnadno.cz/letacek_cz_v02_-_preview.pdf
- Velmi přínosným zdrojem byl portál Mapy.cz, kam děkuji všem, kteří se na správě tohoto unikátního serveru podílejí.
- Samozřejmě jsem také čerpal některé dodatečné informace z Wikipedie - viz přímé odkazy v článku.
Foto a video:
- Autor nebo zdroj uveden v popisku obrázku či videa po najetí myši. Pokud není, platí informace v patičce stránky.
ZAJÍMAVÉ ODKAZY:
TOPLIST:
© 2023 SMIDLIB.CZ / • Tvorba a správce webu: Martin Kadaník → smidlib(zavinac)smidlib(tecka)cz - Liberec - Czech Republic • VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA!
Obsah stránek Smidlib.cz je chráněn autorským právem, který se řídí zákonem č. 121/2000 Sb., autorský zákon, v účinném znění!
Bez souhlasu autora obsahu a správce webu je převzetí, kopírování nebo reprodukce jakékoliv části stránek Smidlib.cz (textů, fotografií, videí nebo jiného materiálu) zakázána!
Pokud není uvedeno jinak, autorem obsahu je správce stránek Smidlib.cz.